Poslechni si mě

9. Most

Upozorňuji, že tahle kapitola bude v jinak napsaná. 😊

Hezké čtení. 😊

Tučně- Akashi
Normálně- Ryumi

Pohled Ryumi:

'Rozhodla jsem se. ' vstala jsem z postele. Nohy se mi mírně klepaly. Hlava se mi motala, až tak, že jsem nemohla moc chodit. Obvázaná záda s ramenem mě bolela asi nejvíce. Držela jsem si rameno. Veškeré přístroje, na které jsem byla připojena jsem zničila. Nechápala jsem, kde se objevila ta síla.

Byla tma. Visely ze mě hadičky. Já na sobě měla nemocniční košili. Hlasitě jsem vydechovala. Všechny končetiny se mi klepaly. Moje krev, která vytekla z hadičky se mi vsála do košile.

V mém pokoji bylo celkově ticho, pokud jsem nepočítala rány a pípání.

Podívala jsem se na hodiny.

'Půl noc..

Chci jít pryč.. nechci tady být! Chci už být po smrti!'

Loudavě jsem se vydala z pokoje. Motala jsem se. Dost.

Držela jsem si rameno. Mé již uvadlé vlasy mi padaly do obličeje.

'Chci být mrtvá! Proč mi nedáte pokoj?!'

Zuřivě jsem vyběhla ven.

Nebyla tady. Jen jsem se díval na prázdný pokoj s nepořádkem, po zničených přístrojích.

'Co se stalo? Kde jsi?! Unesl tě někdo?!'

Vyběhl jsem z nemocnice. Ohlížel jsem se kolem sebe.

'Musím tě najít! Chci tě najít.. tak kde jsi?!

Mám o tebe strach.. víš to?! Děláš mi to snad úmyslně?!'

Vyběhl jsem na náhodnou stranu. Neuvažoval jsem kam.. hlavně jsem ji chtěl najít.

'Najdu tě. Vyhraju. Budeš moje.'

Našla jsem svůj most. Podívala jsem se kolem. 'Tentokrát žádné podpadky nemám..'

Byla mi zima. Byla noc.. tma..

Položila jsem svou ruku na zvadlé rameno. Byla jsem bosá. Měla jsem podrážděná kolena.

Naskakovala mi husina. Měsíc jsem krásně viděla.

Avšak mě najednou zavanul chladný vánek.

Sjela jsem si na své husiny.

Najednou mě zavanul něco teplejšího. Podívala jsem se, co to je. Všimla jsem si, že je to kabát.

Podívala jsem se za sebe.

Trhla jsem sebou. 'Jeho tvář.. ustaraná, ale i přes to usměvavá..'

Nespokojeně jsem se podívala na kabát a strhla ho ze sebe. Kabát se snesl na zem.

,,Ryumi, nesnažíš se znova o sebevraždu, že?" Posmutněl.

Podíval jsem se, jak se její obočí svraštilo.

,,Šla jsi sem až z nemocnice? Bez bot.. bez oblečení..? Vždyť ani nejsi dostatečně zdravá.." pohladil jsem ji po tváři.

Strhla mou ruku. Překvapeně jsem se díval na svou ruku. ,,Ty si dovoluješ mě přetáhnout?"

Sesunula se k zemi. Zakryla si tváře a začala plakat. 'Jak já musím být ošklivý.. když kvůli mně pláčeš.

Jsi skoro holá. Nejsi zdravá a po cestě jsi musela ztratit velké množství krve.. '

Klekl jsem si. 'Konečně tě mám.. mám tě u sebe.. tak dlouho jsem si to přál..'

Nabral jsem to stvoření do náruče.

Ale v tom mě strhla na zem.

Strhla jsem ho na zem. Utřela jsem si slzy. Sedla jsem si na jeho břicho. Chytila jsem ho za ramena a silně jsem s ním máchala.

Jenže jsem musela přestat, protože mě nepříjemně zabolelo v rameni.

Se svými slzami jsem vyčerpaně spadla na Akashiho.

,,Ryumi.. co to má znamenat?" Zeptal se.

...

,,Á he ghi hábig!" Rozbrečela jsem se. 'Já se chci zabít..'

,,Ryumi, nerozumím ti.."

Mohla bych vás poprosit o sdílení tohohle příběhu? 😕 Moc ráda oplatím. ❤