Poslechni si mě

42. Jsi statečný

O tři týdny později:

'Vše mě pohltilo. Vše mě nutilo myslet na něj... na tebe. Sledovala jsem média.. ty jejich pochmurné řeči ohledně několikanásobných nehodách Akashiho Seijura. 

Když jsem na tebe zapomněla.. najednou jsem uměla mluvit...

Možná jsem byl příčinou, proč jsem nemluvila. Možná jsem nechtěla, aby jsi slyšel můj hlas, tak jsem přestala mluvit... 

S tebou jsem zvládala všechno. Všechno, co se mi nabídlo. A teď.. teď nezvládnu nic. Býti vyhozena ze svého týmu, propadat ve škole.. a nezvládat život...'

Byla jsem v Akashiho sídle. Prohlížela jsem si jeho fotografie. 

Byla tu jedna ze školky. 

,,To snad ne..." už mi slzely oči. Držela jsem v ruce fotku, kde se Akashi smál. Smál se s kamarády, které má doteď. Ruce se mi začaly nepatrně třást. Mé slané slzy kapaly na fotografii. Byl malý, roztomilý.. a nečekal, co se v budoucnu stane...

,,Chci, aby jsi to vydržel, aby jsi přetrpěl tu bolest, kterou jsi kvůli mně prožil. Prosím.." pošeptala jsem a stiskla si fotografii k hrudníku. 

'Jsi statečný. Obdivuji tě.. nikdy bych nedokázala to, co jsi pro mě udělal...'

Dále jsem si prohlížela fotografie. 

V tom se mi do rukou dostala fotka, na které jen stál ve školní uniformě se založenýma rukama na hrudi. Měl kamennou tvář. Musela jsem se rozbrečet ještě víc, když jsem si vzpomněla, jaký byl...

'Tak důstojný, plný energie, trpělivý... avšak chladný.'

Znova jsem se dotkla jeho hlavy na části fotografii a sjela po ní pomalu prstem dolů.

''Jeho oči.. chladné, bezcitné..'

,,Vše, co jsem ti řekl o svých citech k tobě..."

'Prázdné.. bez emocí.. jenom oči zbarvené do odlišných barev...'

,,Teď mi dovol být upřímný.. lhal jsem."

'Tolik nocí.. přes tu krátkou dobu, co jsme spolu byli.. naučil jsi mě mluvit..!'

,,Vše to bylo jen, aby jsi promluvila."

'Několik slov, kterými jsi mi vyznal lásku ke mně..''

,,Miluju tě...!" Vyřvala jsem to ze sebe.