Poslechni si mě

57. Vím, že za mnou příjdeš...

Pohled čtenáře

Akashi nebyl schopen se zabít, jak právě chtěl. Nebyl na to dost silný a ani nevěděl, jestli to opravdu chce. Byl zmatený ze vzpomínek. Vzpomínal, však ale nevěděl, jestli byli opravdu skutečné. Nic mu v tuhle chvíli nepřipadalo skutečné.

Láska, v kterou před pár minuty věřil se sesypala a zbyl z ní jen obyčejný prach. Nechtěl v nic věřit. Byl ublížený sám sebou a věděl dobře, že dívka, která ho nedávno oslovovala je pryč. Daleko od něho, aby jí znova nemohl ublížit.

Uběhlo zrovna pár dní a Akashiho čekalo finále Winter Cupu.

Nebyl silný a už vůbec ne připravený. Jeho otec si toho ovšem všiml...

,,Seijuro, prober se! Nemůžeš si dovolit se takhle chovat, kde máš důstojnost?!" praštil Akashiho do hlavy. Akashi následně jen ucukl a několikrát za sebou zamrkal. ,,Pokud nezvítězíš, nebudeš si moci dál říkat Akashi, rozumíš?" lehce mu vyhrožoval. To pomohli dostatečeně k tomu, aby se Akashi zase začal chovat jako dříve.

Pohled Ryumi

Seděla jsem v parku na lavičce a čekala, co se bude dít dál.

'Určitě za mnou příjdeš. Vím to...'

Ani jsem nebrečela. Tohle se stalo tolikrát, že jsem si na to už zvykla. Nebylo a ani teď to není nic příjemného. Akashi neví, co se děje a ani to vědět nebude, pokud se bude takhle chovat. Zeslábl... nesmírně moc. To on se měl starat o mě...

Najednou...

Jemný dotek.

'Srdce, které buší...'

Pomalu jsem se otáčela.

'Jsi tu...'

Omyl.
,,Umm...'' odmlčela jsem se zklamaně. Teď se mi najednou chtělo brečet.

,,Omlouvám se, ale nevíte, kde bych tu našel modelové studio Shyworu?" promluvil. Měl krásně melodický hlas. ,,Já se také musím omluvit, ale teď není vhodná chvíle se ptát mě." opravdu jsem se rozbrečela.

'Melodický hlas, který mi v tuhle chvíli hrál na mé city jako na svůdnou harfu.'

Schoval jsem so tváře do dlaní. ,,Jste v pořádku?" najednou se ozvalo.

'Už tak dlouho.'

Pomalu jsem vzhlédla.

'Od doby, co jsem byla ponížena.'

Měl hořké oči. Plné síly a nenávisti.

'Síla...'

,,Pomocte mi, prosím..."