Poslechni si mě

46. Využíváš toho

V téhle kapitole se máte na co těšit. ^^

Seděla jsem u sebe v pokoji. Můj pokoj byl prázdný...

',,Ryumi, nerozumím ti." ... jak se něco takového mohlo stát?

Jak jsem něco takového mohla dopustit?

Milovala jsem tě a byla jsem také schopná pro tebe zemřít. To jsem také potvrdila.

Jenomže... Byla jsem pouhá a hloupá adolescence. Nic víc, nic míň...'

,,Bože, už mluvím jako on..." schovala jsem si obličej do dlaní a lehla si.

'Změnila jsem se. Jsem silná a už si nenechám tebou nic udělat. Nechci na tebe ani pomyslet...'

,,Ale pořád na tebe musím myslet..." pošeptala jsem si sama pro sebe.

'Nenechám se tebou pohlcovat...'

,,Přitom se z toho nemůžu dostat ven..."

'Udělám si nové vzpomínky...'

,,Stejně nemám jak..."

'Postavím se ti...'

,,Abych si ublížila ještě víc..."

'Jsem silnější...'

,,Přeceňuji se..."

'Už žádná bolest...'

,,Od teď už okamžitá smrt..."

'Už tě nemiluji...'

,,Proč si lžu...? Proč si celý zatracený život jen lžu? Proč těm lžím věřím?!" rozbrečela jsem se.

'Je to pravda...

Nenechala jsem se pohltit lži, že mě miluješ...

že úsměv vše vyřeší...

že je to dobré...

Takhle to přeci dále nejde. Nesmím to nechat zajít moc daleko. Nesmím. Zmova ne. Už ne...

Miluji tě...

a ty to víš...

Využíváš toho.

Nejsem připravená se ti postavit... nevím, co jsem si to nalhávala...

Nedokážu to.'

Vstala jsem z postele a převlékla se do Akashiho basketbalových šortek a natáhla na sebe své červené triko s krátkým rukávem.

'Nevím, kde se tu vzaly tvoje šortky... ale chci je mít na sobě... voní po tobě.'

Vyšla jsem z domu a zamkla za sebou dveře.

Rozhodla jsem se si dát menší procházku.

***

Prošla jsem si sídliště kolem svého domu. Bylo vedro...

Utřela jsem si pot ze svého čela a uvázala si culík ze svých dlouhých šedých vlasů.

,,Oj! Ryumi, jsi to ty?" uslyšela jsem známý hlas. Otočila jsem se za majitelem hlasu. Me oči se otevřely dokořan, když jsem uviděla Aomineho.

,,Aomine? Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně. ,,No... nudím se. Co ty? Dlouho jsme se neviděli..."

,,Šla jsem na procházku a možná i zaběhat." zasmála jsem se.

,,Na jakou školu jsi nastoupila?" zeptal se a utřel si pot z čela. V levé ruce držel basketbalový míč.

,,Na vyšší střední Seirin. Ty?" usmála jsem se na něj. Je pravda, že jsem ho viděla opravdu ráda.

,,Na Touou Gakuen... je tam i Momoi..." její jméno neřekl zrovna vesele. ,,Heh... se mnou do třídy chodí také Kuroko. A za ty dva týdny se začal bavit s jed--" přerušil mě Aomine.

,,Co? Kuroko?" ,,Ano. Baví se teď s jedním chlapcem, který zrovna přijel z Ameriky." domluvila jsem a Aomine nadzvedl jedno obočí.

,,A... nevíš na jakou vyšší střední nastpupil Akashi...?" zeptal se Aomine.

'Říkala jsem, že nedokážu být v klidu..."

,,Já... já nevím..." odpověděla jsem pomalu.

,,A... jste už v pohodě?" zeptal se mě opatrně.

'Pamatuji si ten den, kdy jsme se viděli všichni tři.

Bylo to u výtahu... když jsi ztratil velké množství krve...'

Ta vzpomínka mi zablýskla před očima... a zase se vypařila.

,,Víš... utekla jsem, když jsem byla u jeho probuzení. Nezvládla jsem to... a... všechno prostě... prostě jsem to nezvládla..." rozbrečela jsem se.