My stepbrother | Jacob Sartorius

• 12 •

Když jsem se probudila, vše se mírně třáslo. Myslela jsem si, že mám něco s hlavou, ale pak jsem si uvědomila, že mě v náruči nese Jacob a běží domů. Zavřela jsem oči, protože se mi dělalo špatně.

Bylo to zvláštní, být tak blízko jeho těla. Zvláštní, ale zároveň uklidňující.
Zastavil před domem, zadal kód a kopnutím rozrazil dveře. Vběhnul dovnitř, skopnul že sebe boty a vyběhnul nahoru do mého pokoje. Položil mě na postel, sundal mi boty, bundu a mikinu a přikryl mě peřinou. Potom někam odběhl.

Po chvíli se vrátil, něco postavil na stůl a na čelo mi opatrně položil studený obklad. Posadil se vedle mě a pohladil mě po tváři, což mě donutilo otevřít oči.

„Díky Bohu, bál jsem se o tebe..” vydechl úlevou. Usmála jsem se. Vypadal hrozně roztomile, měl od běhu rozcuchané vlasy a jeden pramen mu visel přes oko.
Zvedla jsem ruku, vzala pramen mezi prsty a vrátila ho na jeho místo.

Chtěla jsem ruku spustit zase dolů, ale Jacob mě za ní jemně chytil a propletl naše prsty.

„Hrozně moc mě to mrzí. Měl jsem na kluky dávat pozor..” zašeptal.

                               _____

Rodiče se vrátili kolem půl osmé. Přivezli nějaké čínské jídlo.
„Ahoj Jacobe, ahoj Lisso,” pozdravili nás.
Rolf si sundal boty, pomohl i mámě a potom si stoupnul přede mě, s kufrem z práce v ruce. Taška s jídlem zůstala na bíle zbarveném botníku.

„Co hlava? Je to lepší?” zeptal se a pohladil mě po vlasech.
Pohlédla jsem na Jacoba. Taky se na mě díval. Beze slov jsme se domluvili, že o tom, že jsem omdlela raději pomlčíme.

„Jo, už se cítím mnohém lépe,” přikývla jsem a sklopila pohled k zemi. Bála jsem se, že by mou lež mohl prokouknout.

„To jsem ráda,” ozvala se máma, když zvedala tašku s jídlem. „Pojď Rolfe, připravíme tu večeři.”

                                _____

„Ale ale, Melisso, to jsi vážně tak naivní, že jsi si myslela, že kolem nás projdeš bez povšimnutí?” zašklebila se Olivie.

„Jen pojď blíž. Pojď, pojď.” zašklebil se Matias a olízl si rty. Dělala jsem, že je neslyším. To jsem ale neměla.

„Matias něco řekl!” vykřikl na mě Lucián, nejvyšší a nejhrozivější z celé té jejich party, která mě pronásledovala celých šest let mého studia na této škole. Díky bohu jsme se od tamtud později odstěhovaly.

Trhla jsem sebou a zastavila. Pomalu jsem se k nim otočila čelem. Florence, nejmladší z nich, zvedla něco ze země, prudce švihla rukou a já vzápětí ucítila ostrou bolest v rameni. Hodila na mě kámen. Už zase. A pak další, a další. Matias, Lucián, Olivie a Stella se k ní přidali. Kameny dopadaly na celé mé tělo, kromě obličeje. Věděli, že kdyby rány způsobené jimi byly vidět, měli by velký průšvih.

„Dost!” vykřikla Olivie, vůdce skupiny, a zvedla ruku nahoru. Potom ji zase spustila podél těla, a já si na chvíli pomyslela, že mi dají pokoj. Nedali.

„Stello, podej mi to.” přikázala. Stella vytáhla z kapsi dlouhý předmět, který se ve světle pronikajícím mezi stromy lehce zatřpytil. Nůž.

Olivia ho vzala do ruky a rozešla se směrem ke mně. Vzala mou ruku do své, vyhrnula mi rukáv a přiložila ostří nože kousek pod mé zápěstí. Přitlačila.

Prudce jsem se vyšvihla do sedu. Srdce mi bylo jako splašené a sotva jsem popadala dech. Setřela jsem si slzy, ale okamžitě je nahradily další.

Ano, žiju. Slibuji, že se zlepším! Navíc, onemocněla jsem, zase. Takže mám víc času. Možná zítra vydám další kapitolu. Krásný večer.

Lissa^^