My stepbrother | Jacob Sartorius

• 19 •

Škola byla celý den zvláštní. Měla jsem problém se soustředit. Ano, bezpochyby jsme probírali důležité věci, ale pro mě byla stále mnohem zajímavější vzpomínka na Jacoba a náš polibek. Zvedla jsem ruku a nevědomky přejela prsty přes své měkké rty.

Začínala jsem mít smíšené pocity. Nelitovala jsem toho, ani v nejmenším. Jenomže pořád mě pronásledovala jakási nejistota. Všechno se zdálo až moc dokonalé. Také jsem si s hrůzou uvědomila, jak špatné to vlastně bylo. Naše rodiče se měli brát. Zanedlouho z nás měli být opravdoví sourozenci!

Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Tak výrazná překážka, nešlo jí přehlédnout, a já ji ani trochu nebrala na vědomí, přestože byla tak zásadní a všechno měnila. Cítila jsem bodnutí u srdce. Copak musí všechno krásné rychle skončit?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze setřást negativní myšlenky. Políbil mě. To ještě nemusí nutně znamenat, že mezi námi něco je. I když mi to způsobilo bolest, přesvědčila jsem se, že ke mne žádné milostné city nechová. Nemohl. A já taky ne. Musela jsem myslet na štěstí rodičů, bylo důležitější, než to moje.

Co jsem k němu vlastně cítila? Něco určitě. Něco silného. Když se na mě usmíval, poskočilo mi srdce a když se mne dotýkal, lezl mi mráz po zádech. Jenže tak by to nemělo být.

Došla jsem k závěru, že to zatím nechám být. Povedlo se mi samu sebe přesvědčit o tom, že mé city neopětuje. Bylo to tak snazší.

_____

Po škole jsem šla hned domů. Byla jsem unavená. Popadla jsem menší svačinu a lehla si na pohovku. Po nějaké chvíli mi ztěžkla víčka a usnula jsem.

Nevím, jak dlouho jsem spala, když jsem se na chvíli napůl probrala, stále ne zcela při smyslech. Slyšela jsem hlasy přicházející od hlavních dveří.

Podle jejích hlasitosti jsem poznala, že se přibližovali. Ozvaly se kroky těsně vedle pohovky, někdo už vešel do místnosti, kde jsem spala. Když došel k pohovce, zastavil se. Pak jsem slyšela, že dorazil zbytek.

„Pššt! Probudíte ji,” potichu zasyčel hlas, ve kterém jsem poznala Huntera. Ostatní se trochu ztišili, až na dva, nejspíš byli příliš zabrání do rozhovoru. Rozeznala jsem Jackobův hlas mísící se s nějakým dívčím.

„Notak, Jacobe, nevidíš, že spí? Buďte trochu ohleduplní,” zašeptal zase Hunter.

Napomenutý chlapec se ztišil. Přešel k pohovce. Cítila jsem, jak mě jeho dech zahřal na tváři, ale najednou ho nahradil chlad. Odtáhl se.

„Tak pojďme do bazénu,” řekl a ostatní ho následovali. Místnost naplnilo ticho. Byla jsem zase sama. Mírně mě to zmátlo. Proč se mne Jacob nechtěl dotknout? Vadily mu oči ostatních? A co ten dívčí hlas? Byl s dotyčnou tak vášnivě zapovídaný, že si mne nevšiml ani po té, co na mě Hunter upozornil. S těmito myšlenkami jsem znovu upadla do spánku.

Když jsem se probrala a podívala se z okna na druhé straně obývajícího pokoje, venku už byla tma. Protáhla jsem se a prsty si projela mírně rozcuchané vlasy.

Zalezla jsem do svého pokoje. Přešla jsem k oknu a otevřela ho. S úsměvem jsem uvítala závan čerstvého vzduchu, přestože byl poměrně studený. Ze zahrady ke mně dolehly vzdálené hlasy. Došlo mi, že to bude nejspíš Jacob se svými kamarády. Rozhodla jsem se jít za nimi.

Otevřela jsem skříň a přejela očima místo na mikiny. Jediná, která byla čistá a vhodně teplá, byla Hunterova. Pousmála jsem se a pokrčila rameny.

Přetáhla jsem si ji přes hlavu a ucítila slabou vůni karamelu a knížek. Rukávy mi byly dlouhé, ale to nevadilo. Potřebovala jsem se jen na chvíli zahřát, nehodlala jsem se venku zdržovat příliš dlouho.

Zamířila jsem k zahradě. Otevřela jsem prosklené dveře a vešla na trávník. Většina lidí byla okolo bazénu a menší skupinka postávala opodál. Bylo jich o hodně, víc, než jsem očekávala.

Uviděla jsem několik povědomých tváří. Nakonec jsem našla Jacoba s nějakou dívkou a pár kluky, mezi kterými byl i Hunter.

Když mě zaregistrovali, oba mi věnovali úsměv. Přiblížila jsem se. Hunter sjel pohledem na mou mikinu a rozsvítily se mu oči. Zazubila jsem se na něj a pak zabloudila pohledem k druhému chlapci. Překvapilo mě, když jsem si všimla jeho ublíženého výrazu. Už se neusmíval. Otočil se a začal se znovu bavit s tou dívkou.

Tak tedy zdravím po opravdu dlouhé, velmi dlouhé pauze. Doufám, že se ještě najde alespoň hrstka čtenářů. Knížku nemám teď tak detailně naplánovanou, takže pokud máte nějaké prosby, co by se mělo v příběhu stát nebo kdo by se měl objevit, pište do komentářů.
Mám vás ráda a doufám, že jsou všichni zdraví!