My stepbrother | Jacob Sartorius

• 10 •

Probudila jsem se ve své posteli.
Už byla tma. Podívala jsem se na telefon, bylo půl čtvrté ráno.
Pokusila jsem se zvednout, ale ucítila jsem hroznou bolest hlavy.
Zkusila jsem to znovu, ale neúspěšně.
Potom jsem si všimla cizí mikiny, do které jsem byla oblečená. Nejspíš mi ji půjčil jeden z kluků...
Při té myšlence mě zahřálo u srdce.
Pootočila jsem hlavu a spatřila hrníček čaje, prášek proti bolesti a vedle něj lísteček. Zvedla jsem lísteček a přečetla si ho.

Liss, když jsi spadla do bazénu, ošklivě jsi se praštila do hlavy, tak jsem tě přenesl sem a oblékl do své mikiny, aby ti nebyla zima. Tak aby jsi se nedivila, co to máš na sobě.
Zapij si prášek, snad ti nevychladl čaj, nevěděl jsem, kdy se probudíš.
Doufám, že už je ti líp.

Dočetla jsem a široce se usmála.
Pak mi ale došlo, že nevím, kdo to psal, a kdo to pro mě všechno udělal.
Budu to muset zjistit.

Zalila jsem si prášek a vypila čaj.
Asi po deseti minutách bolest trochu ustoupila, tak jsem se opatrně zvedla a vydala se dolů.

Když jsem se tam dobelhala a otevřela dveře od kuchyně, všimla jsem si postavy sedící na kuchyňské lince.
Dotyčný zvednul hlavu, a promluvil.
„Ahoj, Liss. Už je ti líp?”
Podle hlasu jsem poznala, že to byl Hunter.
„Jo, je... Co tu děláš? Nebo... Proč nespíš?”
„Prostě nemůžu usnout.” řekl.
„Dobře...” přikývla jsem.
Otevřela jsem skříňku nad linkou, vyndala jsem si skleničku a natočila si do ní vodu. Když jsem dopila, dala jsem skleničku do dřezu.
„Tak já půjdu zase nahoru, ” zamumlala jsem směrem k Hunterovi.
„Dobře, zvládneš to sama?” zeptal se a poukázal na mou hlavu.
„Jo, zvládnu. Díky.”
„Tak dobrou noc.”
„Dobrou.” usmála jsem se.

Potom jsem se vydala směrem ke schodům.
Když jsem stoupla na první schod, ucítila jsem silnou bolest hlavy.
Zavrávorala jsem a křečovitě se chytla zábradlí.
„Jseš si jístá, že to zvládáš?” ozvalo se až moc blízko u mého ucha. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Hunterovým ustaraným pohledem.
„No, já-” začala jsem ale on mě najednou vzal do náruče a mířil nahoru do mého pokoje.
„Pust mě, jsem těžká,” odporovala jsem.
„Ale prosím tě,” zasmál se a položil mě na postel.
„Děkuju,” řekla jsem mu vděčně.
„Nemáš zač,” usmál se a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.
Potom mi dal pusu na čelo a odešel.

Zdravím všechny po dlouhé době.
Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepsala, ale byla jsem na táboře a potom nebyl čas kvůli začátku školy. Dnes trochu kratší, ale možná ještě jednu kapitolu vydám.
Přeji všem hodně štěstí a úspěchů do nového školního roku.

Vaše
Lissa ^^