Rozhodla jsem se udělat si čaj. Po cestě jsem se stavila u Jacoba.
„Nechceš přinést čaj?” nabídla jsem mu tiše.
Otočil se na mě s nezvyklým chladem v očích.
„Kolikrát ti mám opakovat, abys mě nechala na pokoji? Nejsem malé děcko! Odejdi! Doufám, že si táta příště vybere někoho míň otravnýho! Bez vás tu byl klid, musíš akorát do všeho strkat nos! Co si jako myslíš? Že když jsi teď ta moje sestra, musíš všechno vědět? Nebo že ti všechno řeknu a vrhnu se ti kolem krku?Jsi stejná, jako ostatní. Jde ti jen o pozornost, kéž by se naše rodiče nepotkali!” zavrčel. Jeho tvář byla jako maska vytesaná z kamene.
Zalapala jsem po dechu. Připadala jsem si jako kdyby mě prudce kopnul do břicha. Zpražila jsem ho uslzeným pohledem a beze slova odešla.
Na čaj mě přešla chuť. Lehla jsem si na zem a snažila se potlačit slzy a přesvědčit se, že se nic nestalo, jen mě urazil. Mě a mámu.
Najednou mi zazvonil telefon. Setřela jsem si slzy a podívala se, kdo volá. Nějaké neznámé číslo. Pokrčila jsem nad tím rameny. Třeba mě rozhovor s někým jiným přivede na lepší myšlenky.
„Ano?”
„Tady Hunter, chtěl jsem jen - počkej, ty pláčeš?”
„Ne, to se ti asi jen zdá.” Snažila jsem se, aby se můj hlas netřásl.
„Liss. Nelži, poznám to. Co tě rozplakalo?”
„Na tom nezáleží.”
„Záleží. Mě ano.”
„To je jedno.”
Uslyšela jsem domovní zvonek.
„Promiň, někdo zvoní,” řekla jsem a zavěsila.
Seběhla jsem dolů a otevřela dveře.
Čekala jsem rodiče, ale ti to nebyli. Stál tam Hunter. Měl jemně načervenalé tváře, zjevně od běhu.
„Pojď sem,” zašeptal a přivinul si mě k sobě. Bylo to objetí plné útěchy a něhy.
Nechala jsem se ukolébat jeho silnými pažemi.
Po chvíli jsem se odtáhla. „Děkuju. Moc jsi mi pomohl. Ale co tu děláš? Jak jsi se tu tak rychle ocitnul?”
„Šel jsem okolo, proto jsem ti volal, Jacob to nezvedal. Proč jsi teda plakala? Nebylo to kvůli Jacobovi, že ne?”
Moje mlčení mu potvrdilo, že se trefil. Sklopila jsem pohled k zemi.
„Co ti provedl?”
„Jen - byl hrubý. Ale nemůže za to, někdo mu asi něco udělal, proto je naštvaný.”
„Nesmíš ho vůbec poslouchat. Vylévá si na tobě zlost, nic si z toho nedělej, ano?”
„Dobře. Ještě jednou děkuju.”
„Nemáš vůbec zač. A myslím to vážně, kdyby cokoliv, napiš mi. Slibuješ?”
„Slibuju. ”
Naposledy mě krátce objal a odešel.
Vzala jsem si v kuchyni sušenky a zavřela se v pokoji, kde jsem si pustila seriál. Hunter mi zlepšil náladu. Cítila jsem se s ním hezky. Byl jako ten nejlepší kamarád, kterému řeknete úplně všechno a on vás pochopí, protože vás zná lépe, než kdokoliv jiný.
Bylo to trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme se poznali před tak krátkou dobou.
_____
Pomohla jsem mámě připravit večeři. Sedla jsem si k rodičům a Jacobovi, který se tvářil, jako kdyby se nic nestalo. Rozhodla jsem se nevšímát si ho.
Večeře byla výborná.
„Tak co ve škole?” ptal se Rolf.
„Super. Máme nového profesora na biologii,” oznámila jsem.
„Dobrý,” řekl Jacob a nezdálo se, že by to hodlal více rozvíjet.
„Potkal jsem po cestě Huntera, on se tu stavil?” zajímal se Jacobův táta.
„Stavil. Jen na chvíli,” řekla jsem po pravdě, neviděla jsem důvod mu lhát.
Jacob se napřímil a dlouze se na mě zadíval, já si ho však úspěšně nevšímala.
„Půjdu už spát, jsem unavená,” usmála jsem se na ně, když jsem dojedla a odešla do svého pokoje.
Umyla jsem se a převlékla. Vzala jsem si knížku, kterou mi sundal Hunter včera v knihkupectví a s chutí se ponořila do příběhu.
Zdravím!
Tady je ještě jedna kapitola, možná stihnu ještě jednu, možná až později. Děkuju, že knížku čtěte❤️❤️❤️
Liss ^•^
ČTEŠ
My stepbrother | Jacob Sartorius
FanfictionNikdy jsem ani nesnila o tom, že ho někdy uvidím. Že se mu budu moct podívat do očí. Že uslyším jeho hlas. Že budu moct trávit chvíle v jeho přítomnosti. Že budu moct být s ním.
