My stepbrother | Jacob Sartorius

• 14 •

Seděli jsme u bazénu v pevném obětí a vnímali přítomnost toho druhého.

Zamyslela jsem se. Rodiče se měli s velikou pravděpodobností brzy brát. To by znamenalo, že by se z nás stali oficiální sourozenci a já si přestávala být jistá tím, že ho doopravdy vnímám jako staršího bratra.

Cítila jsem něco jiného, něco silnějšího, ale nedokázala jsem to identifikovat. Navíc, jsem ještě moc mladá. Pravda ale byla, že Jacob mě nejspíše považoval jen za sestru.

Kousek jsem se odtáhla a podívala se mu do očí. „Děkuju,” zašeptala jsem. Krásně se na mě usmál. Pomohl mi vstát a pak jsme se oba dva vydali dovnitř. Když jsme byli na chodbě, poprosila jsem ho, aby tam na mě počkal.

Doběhla jsem do pokoje a vytáhla ze skříně klučičí mikinu, do které mě oblékli, když jsem spadla do toho bazénu.

Vrátila jsem se za Jacobem a mikinu mu podala. Nechápavě pozvednul obočí.
„Není tvoje?” podivila jsem se. Zavrtěl hlavou a prohlédl si jí důkladněji.

„Ta je... Hunterova. Jo, ta je určitě jeho.” pokýval hlavou. „Aha, dobře, já- promiň, nevěděla jsem, kdo mi jí půjčil...” vysvětlila jsem nejistě.

„Nic se nestalo, neboj,” uchechtnul se.
„Tak asi dobrou noc,” sklopila jsem pohled k zemi. „Dobrou noc,” zašeptal a zvednul mi bradu, pak ale ruku rychle spustil zpět podél těla.

Odešla jsem do postele a po čase usnula.

                                 _____

Ráno mi máma dala kapesné, tak jsem po škole zašla do knihkupectví. Milovala jsem to tu, krásně tu voněly knížky, staré i nové.

Našla jsem uličku s romány a začala si prohlížet přebaly. Zaujala mě knížka na vrchní polici. Natáhla jsem se pro ní, ale byla moc vysoko.

„Liss?” Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Huntera.

„Huntere,” vydechla jsem překvapeně. „Tebe jsem tu vážně nečekala, co tu děláš?”

„Hledám nějakou knížku, nemám co číst..” pousmál se.

„Já jen- rozhodně bych do tebe neřekla, že rád čteš,” svěřila jsem se.
Pokrčil rameny a já si vzpomněla na tu knížku, co jsem si chtěla koupit.

„Ehm, já.. mohl by jsi mi prosím podat tu knížku? Nedošáhnu tam...” poprosila jsme ho a ucítila, jak mi červenají líčka.

„Jasně,” odpověděl a hned se přese mě natáhl. Ucítila jsem jeho vůni. Voněl jako karamel a knížky. Tiše jsem knížku převzala a stydlivě poděkovala.

„Malý holky jsou roztomilý,” uculil se na mě. Podívala jsem se na něj, musela jsem mírně zaklonit hlavu. Nikdy jsem nepatřila k vysokým holkám, a vedle vysokého Huntera to bylo ještě výraznější, ale mě to snad poprvé za život nevadilo.

Vzpomněla jsem si na jeho mikinu.
„Mám doma tvou mikinu, z toho večera, kdy jste u nás přespávali... Vlastně jsem ti ještě nepoděkovala.” Odmlčela jsem se.

„Strašně moc ti děkuju. Pomohl jsi mi, i když se vlastně neznáme. Nevím, jak se ti odvděčit.”

Hunter se sladce usmál.
„Bylo mi potěšením, zachránit vás,” pronesl hlubokým hlasem a komicky se uklonil, což mi vykouzlilo úsměv na tváři.

„Mohl bych tě doprovodit domů? Můžeš mi potom alespoň vrátit tu mikinu,” navrhnul a nervózně si prohrábnul husté vlasy.

„Dobře,” souhlasila jsem.

Koupili jsme knížky a vydali se domů.
Cestou jsme si povídali a já zjistila, že si velmi rozumíme. Měl rád stejné knihy a příběhy, a to mi dělalo radost.

Zastavili jsme před domem.
„Počkej tady, dojdu pro tu mikinu.” řekla jsem mu.
„Ne, počkej. Nech si ji.”
Přejel mi prsty po tváři, usmál se, otočil se a odešel.

„Dobře,” zašeptala jsem, přestože mě nemohl slyšet.

Ahoj.

Ano, konečně jsem po dlouhé době vydala kapitolu.
Rozbil se mi telefon, a dlouho mi nešlo najít přihlašovací údaje. Hrozně se omlouvám. Snad už se teď všechno zlepší a budu vydávat častěji!

Jste nejlepší ❤️❤️❤️

Liss ^ • ^