I live my life, but...?!

1. kapitola- Každý příběh má začátek

Ťuk, ťuk!

"Vždyť už vstávám!" s žádnou energií v hlase zakřičím přes to hrozné klepání. Počkat- klepání... ale klepání na... okno! Okamžitě se vymrštím z postele, rychle si nasadím moje odporné fialové brýle a podívám se na okno tak rychle, že mi až lupne za krkem.

"ANOOOO!!!" A už otevírám okno velkému puštíkovi s dopisem, který vzápětí odlétá. Zavřu za ním okno a pomalu jdu ke snídani za mými dvěma sestrami a třemi bratry. Pořád koukám na dopis, ale přitom už pomalu klusám do jídelny v 1. patře našeho pětipatrového domu.

"No konečně, už jsme si mysleli, že ti někdo včera nalil uspávací lektvar!" říká s pousmáním máma, ale když spatří dopis v mé pravé ruce ihned zapiští. Následně upustí talíř a běží ke mně.

"No to...zlatíčko!" obejme mně a usmívá se na mně o sto šest.

"C-co?! Už ti došla sova? Tobě došla sova?!" odpověděla na máminu reakci s úšklebkem má starší sestra Susan.

"Tak to ti gratuluju!" odpověděl zase mladší bratr Tom.

"Myslím si, že ti to určitě půjde! Vždycky jsem ti věřil, ségra!" pokračuje Jimmy- ten je už v šestém ročníku a letos bude skládat OVCE. Jo, a taky je prefekt, ale myslím, že z něj udělají i primuse.

"Jo, to je super Lucy!" následně gratuluje i má další starší sestra prefektka Jessie- je s Jimmym dvojče a báječně si rozumí. Mám je oba moc ráda, zato na Susan bych nejradši seslala netopýry! Jako jediná z naší rodiny je ve zmijozelu a taky se podle toho chová- pořád nás i s mladšími dvěma bratry popichuje a nebo dělá, že nás radši ani nezná. Ach jo, no, já doufám, že se do zmijozelu nedostanu a radši bych byla v havraspáru jako ostatní.

"Co jsi tak zamyšlená pořád? Pojedeš přece do Bradavic!" říká mamka a nadšení v jejím hlase přímo překypuje. Ale vlastně má pravdu- pojedu do Bradavic! Konečně jsem si tuto důležitou informaci náležitě uvědomila a začala jsem se těšit na mé nové přátele v nové škole.

***

"Tak, kdo chce jít jako první?" samozřejmě se ozvali oba mladší bráškové Tom a Timmy. Jsou teprve v první třídě, ale nebojí se ničeho a už se těší na naše nákupy v Příčné od minulého týdne. Táta jim totiž slíbil návštěvu Taškáře.

"Ne, vy dva rozhodně první nepůjdete. Tom půjde se mnou a Timmy s taťkou. Jimme, prosím." pobídla mamka svého nejstaršího potomka.Jimm si nabral pořádnou dávku Letaxu a zakřičel do krbu

"Příčná ulice!"a už letěl. Nebo minimálně točil.

"Susan, chceš jít?" taky si nabrala prášku a zelené plameny si ji už braly s sebou.

"Jessie, půjdeš s Lucy?" "Jasně" usmála se na mně

"Tak pojď, ty naše nová čarodějko!" Jako všichni si nabrala prášku, vhodila jej do ohně, vzala mně za ruku a společně jsme vyšly vstříc do plamenů s výkřikem:

"Příčná ulice!" zatočily jsme se dokola jako káča, přirazily lokty k tělu a už jsme vycházely ze zeleně.

"Všechno v poho?" zeptal se nás hluboký hlas ve kterém jsem ihned poznala Jimma. Obě jsme přikývly a čekaly na zbytek naší velké kouzelnické rodiny.

***

Nákupy už jsme měli skoro všichni za sebou, ale ještě pořád chyběla moje hůlka...

"Máte už všichni všechno?" zeptala se máma už pomilionté, když jsme vycházeli z dalšího obchodu- tentokrát už i s hábity.

"Ještě pořád chybí Lucyina hůlka" vložil se mámě do myšlenek táta.

"Jo...ale to už je poslední věc, takže bys mohl vzít ostatní už domů, že? Asi by nebylo vhodné jít k Olivanderovi v tak velkém počtu."

"Jo...to máš asi pravdu. Děcka? Vodjezd!"

"Cože?!" jednohlasně vykřikla mladší dvojčata. Celkem vtipná náhoda mít tolik sourozenců a z toho dvoje dvojčata- tomu já pořád nevěřím. Mamka vždycky říkala, že chtěla mít takto velkou rodinu, ale že nikdy nepočítala s tolika dvojčaty. Pak se vždycky smějeme a většinou koukáme na brášky, jak dovádí. Ale zpět do reality- jo...anebo...

"Mami, určitě jdeme správně?" celkem zbytečná otázka- už jsme totiž viděly krám. Bylo už celkem pozdě odpoledne, ale přece tam byl jeden zákazník- Takový ulízaný blonďák...asi s jeho otcem s bílými vlasy. Oba při vycházení po nás šlehli nanávistnými pohledy, ale to už jsme vešly s mámou do obchodu.

"Dobrý den, vítám vás. Předpokládám, že jdete mladé slečně pro hůlku, že ano? Tak se na to podíváme." a následně pokynul hůlku metru, který hned začal kolem mně poletovat a měřit mně. Pan Olivander se shoval někam za hromady s hůlkami, ale najednou přestal metr měřit a pak se ukázal drobný výrobce hůlek.

"Zkuste toto- je to žíně z jednorožce, kaštanové dřevo...celkem nepoddajná, no, tak ji zkuste!" Podívala jsem se na mámu a ta mi poradila jen nepatrněvolnou rukou, švihla s ní. Bože já jsem tak tupá...ani si to nezapamatuju z minula... Tak jsem s ní švihla, ale asi jsem neměla tak moc, protože jsem tak nějak zbořila nejbližší stoh hůlek.

"Tak tuhle určitě ne, ale nebylo to tak mocné...zkusíme..." Co zkusíme už jsem se nedozvěděla, protože nám zase zmizel z očí. Zase jsem se podívala na mamku, ale ta mi nevěnovala vůbec pozornost- něco hledala ve své kabelce tak pilně, že se až nemohla dohledat.

"Zkuste tady tuhle" ozval se u mě zase prodavač. Zase jsem mávla, ale pořád to nebylo ono. "Je to blána z jednorožčího srdce a březové dřevo, ale to vám asi nesedlo. A taky délka- potřebujete o čtvrt palce menší." zase někam zmizel a já už netrpělivě přenesla váhu na druhou nohu.

"Ano, toto by vám mělo sedět- vrbové dřevo s blánou z jednorožčího srdce. Deset palců dlouhá." Znovu jsem máchla hůlkou a tentokrát už jsem cítila na konečcích prstů příjemné teplo, jako se starou hůlkou. Z hůlky vystříkly stříbrné jiskry a Olivanderovi se štěstím rozzářily oči.

"Přesně to, co potřebujete. Takže 11 galeonů, prosím." řekl s usměvem jako sluníčko a už natahoval ruku.

"Tady, děkujeme moc!" a hned mně vyháněla z krámu.

"Nashledanou!" stihla jsem jenom přes rameno křiknout po Olivanderovi.

"Mami! Co je?"

"Víš, znám kluky a Sus hodně dlouho na to, abych věděla, že už je taťka nebude zvládat. Už vidím doma ten svinčík!" řekla máma jen stěží v jejím poloběhu.

"No ták- už jsou doma sami přes hodinu!" pobídla mně znovu.

"Mami!!!" už jsem jen tak zakřičela za ní dopředu. Přestala jsem doufat, že ji dostihnu (přesto, že moje atletické schopnosti nejsou vůbec k zahození) a uklidnila jak krok, tak mysl. Vyrazila jsem sebejistě ke krbu, ze kterého jsme se před nákupy přemístili sem, ale mamka nikde nebyla. Jo, jasně. Takže mě tady nechala, jo?!?! To jako fakt?! No...a co já teď jako mám dělat?! Sednout si tady a čekat až si na mně vzpomene?! Hmmm...asi bych to takto udělat měla. Fajn. Sedla jsem si teda k nějakému už zavřenému krámu a počala mé určitě předlouhé čekání...