Tenká hranice 2

2. Projížďka

Bylo poznat, že jsme se neviděli řádky let. Povídali jsme o všem možném a čas vůbec nevnímali, nebo spíše nechtěli.
Krátce po poledni se Joon zvedl se slovy, že se přesune do kuchyně, uvařit něco k obědu.
Původně jsme měli s Yoongim myšlenku, že bychom zajeli do města, vybrali nějaký pěkný podnik a pozvali je na oběd. Avšak bude možná i lepší tentokrát zůstat doma a užívat si tu příjemnou atmosféru.

,,Zatím si můžete jít vybalit." řekl Jimin a též se vydal do kuchyně.

Kývli jsme a následovali chlapce s hnědými vlasy, který nám pomohl s kufry do prvního patra.
Než jsem se nadála, už jsme stáli před tmavě hnědými dveřmi. Můj starý pokoj.

,,Zabydlete se a odpočiňte si, až bude oběd tak za vámi přijdu." řekl Kookie a s lehkým úsměvem odešel.

Yoongi pootevřel dveře, vzal kufr a tašku do ruky a s lehkostí se dostal dovnitř. Samozřejmě jsem ho hned následovala, ale když jsem vstoupila do místnosti, úsměv mi rázem přešel.

Čekala jsem, že spatřím útulný bílý pokoj, který bude dělat krásný kontrast s tmavým nábytkem. Malířský stojan u okna a obrazy všude po stěnách.

Místo toho jsem se dívala na šedý pokoj, uprostřed manželská postel z bílého dřeva, kolem skříň a psací stůl té jisté barvy.
Povlávající se bílá záclona, která se lehce dotýkala černého koberce kvůli otevřeného okna.

Ten pohled se mi vůbec nelíbil. Ale co jsem mohla čekat?
Že budou navěky schovávat moje staré věci? Že tady budou uklízet, starat se o neobydlený pokoj? Dají pod zámek a budou vzpomínat?
Hloupé to myšlenky.

,,Hezky to tu předělali, že?" optá se Yoongi, když pokládá zavazadla vedle skříně.

Možná se mě jeho otázka trošičku dotkla. Přece mu musí být jasné, že to tady pro mě hodně znamenalo. Vyrůstala jsem tady a teď je to najednou pryč.

Nebo to pouze přeháním.

----

Ani ne po deseti minutách jsem se ocitla opět v obýváku.
Yoongi si šel dát rychlou sprchu a já nechtěla být sama na pokoji, celkově jsem se tam necítila dobře a už dopředu vím, že kromě spaní bych tam nechtěla trávit ani o minutu déle.

Ve vzduchu se už nesla krásná vůně domácího jídla.
Jsem zvyklá vařit každý den, abych mohla co položit na stůl až přijde můj unavený muž z práce. Babička mi vždycky říkala, že na vlastním jídle si nikdy nepochutnala tolik, při konzumování vždy přemýšlela nad tím, jak by svůj pokrm mohla lépe dochutit či celkově vylepšit. Měla pravdu.
I z toho důvodu se na dnešní oběd těším víc.

Položila jsem poslední, pečlivě skládaný bílý ubrousek na černý ubrus.
Samozřejmě jsem netvořila vějíř či labuť, obyčejný tvar připomínající pyramidy budou muset stačit.

,,Byl jsem proti." ozval se najednou hlas za mnou.

Otočila jsem se a spatřila Taeho, jak v ruce drží velkou mísu se zeleninou.

,,Abychom jedli zdravě?" optám se s pobavením, ukazující na průhlednou nádobu v jeho dlani.

On se krátce zasměje a předmět položí skoro doprostřed stolů, nechávající místo pro hlavní chod.

,,Ne, myslím tím tvůj pokoj." řekne už vážně.

On sám se o to zajímá? Takže možná to opravdu nepřeháním a i pro někoho to přijde důležité. Ačkoliv mě spíše udivuje, kdo s tím nesouhlasí. On nikdy nebyl ohledně podobných věcí soucitný. Kdybych se s ním o tomhle chtěla bavit před pár lety, se vztekem by mě poslal pryč se slovy, že má mnohem důležitější věci na práci. A já to respektovala, respektovala bych to i teď a zájem bych raději uvítala od svého manžela, který by měl vědět, co je pro mě podstatný.