Tenká hranice 2

1. Návrat

Sledovala jsem tu krásnou krajinu, která mě opět pohltila.
Jeli jsme už něco přes hodinu, ale já stále nepouštěla zrak od okna. 

,,Těšíš se?" optá se Yoongi a lehce ztiší rádio, abychom zbytečně nemuseli zvyšovat hlas.

Podívala jsem se na něj a široce se usmála. Byla jsem mu opravdu vděčná, že souhlasil.
Věděla jsem, že to bude pro něj náročné, všechno zařídit z ničeho nic.  
Ale měla jsem pocit, že je stejně nadšený jako já.

,,Moc." odpovím.

Lehce kývne a opět se začne věnovat řízení. 

Těšila jsem se, ale měla jsem trochu obavy.
Nikomu jsme nesdělili, že přijedeme, aby to bylo překvapení. Předpokládali jsme, že v sobotu dopoledne budou doma.

Bála jsem se a to doslova.

Budou rádi, že nás vidí? I po tom všem, co se stalo?

Opřela jsem se o opěradlo a pozorovala mraky, které se krásně barvily do světle růžové a oranžové barvy.
Bohužel únava z ranního vstávání mě přemohla natolik, že jsem pomalu začala zavírat oči a po chvilce usnula.
----

,,Noro? Zlato vzbuď se." 

Uslyšela jsem Yoongiho hlas a následně ucítila jeho ruku, jak mě jemně hladí po tváři.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se.
Stále jsem seděla, teď už v nejedoucím autě a v otevřených dveřích stál blonďatý chlapec, který mě s vážným výrazem pozoroval. 

,,Omlouvám se."  zašeptám.

Ani nevím proč jsem měla nutkání se omlouvat, ale nejspíš jsem si myslela, že jsem způsobila potíže.
Odpoutám se a pohled přemístím opět k němu.

,,To nic jenom, nejspíš jsi měla špatný sen." 

Zavrtí hlavou a odstoupí ode dveří, abych mohla vystoupit.
Už si to přesně nevybavuji, ale sama mám pocit, že to nebylo nic hezkého.

Do obličeje mě udeří ještě svěží, ranní vítr.
Přede mnou stojí pro mě známá, bílá budova.
Udělám pár kroků dopředu a porozhlédnu se.

Nic se to tu nezměnilo.
Pouze stromy v okolním lese a živý plot se pohnuly nahoru, směrem k mrakům.

,,Můžeme?"

Yoongi se objeví vedle mě, v levé ruce svírá kufr a přes pravé rameno má přehozenou tašku.
Přijdu k němu blíž a černou tašku si převezmu. Zamračí se.
Oceňuji jeho snahu mi ukázat, že je chlap a také nesouhlas, že by dívka měla nosit něco 'těžkého'. 
Ale opravdu mi ruka neupadne, budu spíše ráda, že aspoň trochu mohu pomoci.
Dám mu pusu na tvář a následně se usměji.

Otevře černou, železnou branku a po kamenné cestičce se vydáme směrem k hlavním dveřím.

Začínám pociťovat opět nervozitu. Budou mít radost?

Po chvilce se před námi objevil tmavě hnědý, dřevěný dveře.
Působil opravdu majestátně, stejně tak jako celý dům.

Yoongi se na mě povzbudivě usměje, poté pravou ruku natáhne ke zvonku a sebevědomě zazvoní.
V tu chvíli se barákem rozezní otravný zvuk, který se opakuje v pravidelném intervalu celou minutu.

Uslyším tlumené zvuky, který postupně začnou nabírat na intenzitě.
Náhle se klika pohne a dveře se pomalu otevřou.

Pohled okamžitě přesunu na muže stojícího před námi.
Překvapeně na něj hledím a vzápětí zapomenu na správná slova.
Než však stihnu promluvit, jeho silné paže mě objímají a já opět ucítím jeho aromatickou vůni, která za tu dobu zůstala stejná.