Tenká hranice 2

14. Beznaděj

00.13

,,Jak jste je tam mohli nechat?''

Byla jsem naštvaná, cítila jsem nehorázný vztek a nejistotu. Strach o dva muže, který miluji.
Jak se opovážili je tam nechat. Vlastní rodinu.

,,Noro, bylo to beznadějné. Byli v převaze, neměli jsme ponětí, kde se nacházejí. Hlavně jsme chtěli dostat Jina ven.'' řekl Joon, který se před chvílí vrátil z pokoje, kde ošetřil Jina a uložil ho do postele.

,,Ale to není ospravedlnění. Měli jste se chránit navzájem!'' byla jsem nesmírně frustrovaná. Křičela jsem, i kvůli tomu, abych potlačila slzy. Byla jsem kousek od toho, abych se sesypala.

,,Vrátíme se pro ně a přivedeme je zpátky domů.'' řekne Kookie

Byla jsem vědoma toho, že momentálně pociťuje to stejné. On ztratil bratra, já manžela.

,,Musíme si odpočinout, nemůžeme se tam vrátit teď. Joon je taky zraněný.'' ozve se Jimin.

Měl na jednu stranu pravdu, byli vyčerpaný. Ale nemohli jsme ztrácet čas.

,,Pojedu místo Joona, on tu zatím zůstane s Jinem.'' řeknu

,,Zbláznila jsi se? Chcípla by jsi hned po sekundě.''

,,Hoseoku!'' okřikne ho Joon

Řekl to poněkud nechutně, ale nemínila jsem se tím zatěžovat, ale ostatní evidentně ano.

,,Mám pravdu...Pojedeme ihned. Nora tu zůstane, protože by byla pouze na obtíž. Hlavně je těhotná, kdyby tu byl Yoongi, řekl by to stejné.'' řekne Hobi

Kdyby tu byl.

,,Nemáš ani tušení, jak by reagoval. Kdyby to bylo opačně, udělal by pro mě to stejné.'' řeknu

Hoseok se pouze zasmál a opustil obývací pokoj. Nechápala jsem proč se takhle chová.

,,Zůstaň tu prosím s Jinem, než se všichni vrátíme.'' poprosil mě Namjoon vlídně.

Kývla jsem. Bylo mi jasné, že by mě s sebou nevzali.

----
Joon

Odešel jsem do koupelny, abych si mohl vyčistit svou ránu.
Vzal jsem si menší ručník z poličky. Sednul jsem si na kraj vany, sundal si košili, kterou jsem odhodil pryč.

Hnědý ručník jsem si nacpal do pusy a s pravou rukou se přesunul k ráně. Musel jsem vytáhnout kulku.
Byla to neskutečná bolest, ale cítil jsem, že ta kulka není až tak hluboko.

Látka v mé puse zabraňovala k úniku mých křiku. Nechtěl jsem na sebe upoutat pozornost.

Po několika dlouhých minutách se mi to konečně podařilo.
Umyl jsem se a živou ránu vyšetřil a nakonec i obvázal.

Uklidil jsem po sobě ten bordel a vydal se do svého pokoje pro čistou košili.
Na posteli ležel Jin, díval jsem se, jak se mu pomalu zvedal a klesal hruď. Spal.

Potichu jsem se oblékl u skříně, no když jsem se otočil, všiml jsem si, že se na mě dívá.

,,Je mi líto, že jsi se zranil...kvůli mě.'' řekl to tak potichu, že jsem měl problém mu vůbec porozumět.

Došel jsem k němu a sedl si na kraj postele.
Jemně jsem ho pohladil po zničené tváři a usmál se.

,,Kvůli tobě bych klidně i zemřel.'' odpovím

Povzdechl si.

,,Tohle neříkej prosím.'' řekne opět vyčerpaně

Nikdy bych to neřekl, kdybych si to doopravdy nemyslel. To, že se vrátil, že je opět u mě je až neskutečné. Neváhal bych ani vteřinu, kdyby šlo o jeho ochranu.