Váš příběh nikdy nekončí.
Rodina drží vždycky spolu a společně objevují novou cestu.
I když si myslíte, že jste se rozhodli správně, nikdy to neznamená, že tomu tak je.
Život Vám dá druhou šanci, abyste dokázali překonat i tu nejmenší hranici.
-Pok...
Byl jsem rád, že jsme se v té místnosti nezdrželi dlouho. Těžký vzduch, prach a špína, no a samozřejmě hlavy panenek, nic příjemného.
Yoongi kráčel vedle mě v tichosti. Už dlouho nepromluvil. Nevěděl jsem zda je to kvůli strachu či je pouze ztracený v myšlenkách. Ať už měl jakýkoliv důvod, nemínil jsem ho vyrušovat. Ale jak se po chvilce ukázalo, tak ten klid kolem nás porušil on sám.
,,Kdyby se mi cokoliv stalo, tak chci, aby jsi se postaral o Noru, stejně tak i o dítě." řekne potichu.
Byl jsem v šoku. Nic podobného jsem od něho nečekal. Zastavil jsem se v chůzi uprostřed temné uličky. Proč si vybral mě? Věří mi? Nebo je to kvůli tomu, že ví o mých citech k ní? Či je to pouze kvůli tomu, že jsme tu sami a neměl na výběr?
Chtěl jsem mu i přes to všechno poděkovat. Znamenalo to pro mě mnoho, ale věděl jsem, že on se domů vrátí. Zvedl jsem hlavu směrem k němu, ale ihned jsem zapomněl na všechny myšlenky a věty, který jsem chtěl říct nahlas.
,,Yoongi!" vykřikl jsem
Vysoká postava stála přímo u blonďáka. Než se stihl otočit, už schytal ránu do hlavy a skácel se k zemi. Ihned jsem mu chtěl jít pomoct, ale někdo mě se silou stáhl zpátky. Cítil jsem, jak se mi něčí ledová ruka obmotala kolem mého krku. Tlak se zvyšoval. Snažil jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Nemohl jsem se nadechnout a ztrácel jsem ostré vidění. Jako poslední si pamatuji pískání v mých uších, poté už jenom tma.
----- Jungkook
,,Už je to více než hodina." vyšiloval můj přítel
Hledali jsme Yoongiho s Taem, ale tahle továrna je větší než jsme si původně mysleli.
,,Oni se o sebe dokážou postarat." řekl Joon
Ostatní možná na chvilku uklidnil, ale mě ne. Bál jsem se o něj více než jindy, měl pravdu, že se nemáme rozdělovat, jsme od sebe už přes tři hodiny. Šli jsme dál dolními uličkami. Procházeli jsme přes velkou místnost, kde jsme spatřili rozbité části panenek, různě poházené po prostoru.
Nevěnovali jsme tomu pozornost a pokračovali jsme dál v cestě. Temná ulička vedla pouze rovně, ale po stranách se někdy objevily dveře, který byly doteď všechny zavřený.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Až na jedny.
,,Opatrně." zašeptal Hoseok
Neváhali jsme a vstoupili do otevřené místnosti. Nikdy bych nečekal koho tam spatřím.
,,Jine!" zakřičel Joon a okamžitě k němu přiběhl.
Byl přivázán k židli uprostřed ničeho. Jeho tělo bylo neskutečně vyhublé, na tváři měl pouze modřiny a zaschlou krev. Levé oko měl zavřené a na první pohled oteklé. Sotva dýchal, ale byl naživu. Pět let tu hnil, a my o tom neměli ani tušení.
Namjoon mu jemně nadzvedl bradu. V tu chvíli Jin otevřel pravé oko a strhl. Nejspíš byl v šok, že před sebou spatřil někoho blízkého.
