Tenká hranice 2

20. Vzpomínky

Hoseok/ Berlín/ 21.48

Celý den jsme museli chodit po obřím sále a s falešným úsměvem děkovat každému, kdo nám projevil soucit z naší ztráty.
Prázdná slova.
Všichni to brali na lehkou váhu, byli jako kus ledu, bez emocí. Samozřejmě to brali jako součást naší práce. Pokud nejsi schopný zvládnout úmrtí někoho blízkého, nemáš tu co dělat.
Sám jsem momentálně pochyboval.  Nezvládám, že je pryč.

Byli jsme ubytovaní v Hotelu Adlon. Měl jsem dechberoucí výhled na zdejší noční město. Kéž bych si to tu mohl aspoň z částí užívat, ale nešlo to.

Vešel jsem do koupelny, červená a černá barva dominovala v téhle místnosti. Konečně jsem si mohl svléknout černý oblek, který z duše nenávidím, ale bohužel to budu muset přetrpět ještě zbylé dva dny.
Napustil jsem si rohovou vanu, byl jsem opravdu rád, že tu není sprchový kout. Po několika minutách jsem už ležel v horké vodě a konečně cítil, jak se mé tělo uvolnilo. 
Zavřel jsem oči a přemýšlel o minulosti. Kdybych měl před sebou všechny zážitky, společné chvíle s Yoongim.

Pamatuji si na den, kdy se k nám vrátila Nora, byla u nás pár dní a stále se vyrovnávala s tím, co jsme zač. Byli jsme v obývacím pokoji a já žongloval s jablky. Vzpomínám si na to, jak se Yoongi ozval, žádající o jedno jablko. Bezmyšlenkovitě jsem se zakousl, jak do té červené, stejně tak i do zelené. Naštval se a odešel pryč. Chtěl jsem mu podat to červené, jelikož byl sladší. Neudělal jsem to kvůli tomu, abych ho nahněval, zkrátka jsem věděl, že si zaslouží jen to nejsladší.
(pozn.- Tenká hranice, kapitola 14)

Vzpomínám si na den, kdy jsem ho poprvé políbil. Nevěděl zda je dostatečně dobrý pro Noru a mě to trápilo. Noru mám neskutečně moc rád, ale ona netušila, že Yoongi je doopravdy strašně moc citlivý a potřebuje lásku a především oporu. Někdy jsem měl pocit, že ho bere jako samozřejmost. Nelituji toho, že jsem si přivlastnil jeho rty, ale uvědomuji si, že jsem tím všechno více zhoršil.

Také jsem si v hlavě ukryl mou snad nejkrásnější vzpomínku na nás...

,,Jdi si lehnout, jsi tady už celé hodiny." 

Sledoval jsem ho, jak sedí u stolu a před ním se válí hromada papíru. Byl tak strašně zaneprázdněný hledáním Taeho, že už skoro ani neodešel z pracovny.
Zvedl ke mně zrak a pomalu se postavil, beze slova si stoupl k oknu a sledoval noční oblohu, kde sem tam se ukázaly hvězdy. 
Došel jsem k němu a zezadu ho objal kolem pasu, svou hlavu jsem si položil na jeho rameno.

,,Vzpomněl jsem si, jak jsme tenkrát jako malý chodívali v noci ven a pozorovali hvězdy." ozve se potichu.

Jemně jsem se pousmál nad tou vzpomínkou. Nikdy jsme neměli dost času pro sebe, furt jsme měli tréninky a hlavně povinné učení. Byl jsem rád za každou chvilku, kdy jsem mohl být s osobou na kterém mi záleží a dělat to, co jsme si přáli.
Otočil se čelem ke mně.

,,Nechceš jít ven?" zeptal se stydlivě a přitom vyčaroval ten nejkrásnější úsměv 

Přikývl jsem a trochu od něj odstoupil. Vyšli jsme z pracovny a potichu jsme přešli přes tmavou chodbu až do kuchyně, kde jsem až teprve rozsvítil.
Bylo něco po půl jedné v noci, takže všichni už poklidně spali. Vytáhl jsem termosku a lehce vypláchl, poté přešel k lince, kde jsem dal vařit vodu do konvice. Náš barák byl dost velký, takže jsem neměl strach, že bych někoho vzbudil.
Do termosky jsem nasypal rozpustnou kávu, přidal trochu mléka a zalil to již s připravenou vodou. Všechno jsem po sobě uklidil a společně s Yoongim jsme šli do předsíně, kde jsme si oblékly bundu a vyšli ven na zahradu.