Přála bych si vidět rána
tvořená vánkem a květy obsypána
v odstínech růžové a jemné modři
Namísto všech těch nebí co ráno hoří
A nebo hůř
Potápějí se v té nejodpornější černotě,
ztěžklé mlze a duševní slepotě,
kde hvízdají jenom půlnoční metra
o ránech co do krásy nevykvetla.
Přála bych si vidět, jak svítá nad Prahou,
kde ještě pár ztracených hvězd usíná únavou
a tobě se honí hlavou
že chceš žít
TADY A ZROVNA TEĎ
Uvězněná v jediné minutě a v tisíci let
ze všeho toho času, co je světem svět
do slunce roztáhnout křídla, sbohem a leť,
do vzdálených soumraků a na všechno zapomnět
Utopit se v tom ranním pražském opojení,
co nabídne se jen krátce a jindy není,
pražské ráno, co upadne v zapomnění
sotva ti ujede první tramvaj.
ČTEŠ
Písně nicoty
PoetryVšechna noční metra zpívají o tom, že v tunelech neexistuje čas a neexistuje prostor. V metru jsi jen ty a okolo tebe se rozléhá kvílení nicoty, které nemá svůj začátek a nemá svůj konec. Má jen nekonečné spirály utrpení.
