Poslední dobou mě existence už nějak nebaví.
Dialogy váznou a konverzovat je směšný,
venku je zima a večery sychravý.
Poslední dobou se mi bytí zdá těsný.
Poslední dobou mě netěší žít.
Do školy, ze školy, myslet a smát se,
kde na to mám sakra vzít
energii, co ztratila se hned v prvním ročníku
a motivaci, co ztratí se ve mžiku.
Poslední dobou mi to přijde zbytečný.
Jedeš metrem a skrze stanice posloucháš
emoce lidí, který jsou všechny stejně netečný.
- Kdy jsme se proměnili v Kafkovy brouky? -
A pro co je všechno to snažení?
Vystuduješ, umřeš a nic se nezmění,
ať už jsi JUDr. a nebo v podzemí,
jednou to všechno skončí a budeme spaseni
V tuhle chvíli toho už mám tak akorát dost,
jak mě celá moje budoucnost jen bere na milost,
jak jsou všechny obličeje, myšlenky a slova prázdný,
jak nemám moc vyhlídek, co by byly krásný
Neříkám, že mě smrt nějak láká,
ale tenhle život, nebo jak se tomu vlastně říká,
mě netankuje o moc víc
A tak se potácím uprostřed polozhasnutých svíc
A čekám, až někdo konečně obrátí list
Na stranu, co opravdu budu chtít číst.
ČTEŠ
Písně nicoty
PoesíaVšechna noční metra zpívají o tom, že v tunelech neexistuje čas a neexistuje prostor. V metru jsi jen ty a okolo tebe se rozléhá kvílení nicoty, které nemá svůj začátek a nemá svůj konec. Má jen nekonečné spirály utrpení.
