Kadence

311 32 6
                                    

Některá metra se zdají být nekonečná.
Přejíždíš pražce a pomalu nesečteš minuty
ve kterých ti metra zpívají své písně nicoty.


Světlo v tunelech a tma mezi stanicemi,
co tě zanechá
bez duše
a s roztaženými zornicemi.


To všechna metra kvílí o tom,
jak se svět najednou vytratil.
Jak nemá tvaru a nemá cíle.
Má jen nikdy nekončící míle
postupujících kolejí.


V tomhle světě se nedá žít žádný sen.
Jen se každý den unášen vagonem
tříštíš ve stovky pavích per
a ve všudypřítomném polostínu
už nevyplouváš na hladinu.


Rozhlédni se kolem - co tu vidíš?


V tomhle vlaku jsi jen ty a kolem tebe zrcadla.


A v jejich odrazech tisíce lidí
na které ses rozpadla.


Proč jsou ti lidé tak prázdní?
Roztrhaní v tunelech, barvách a brždění.


Bojím se, že se z toho všeho zblázním.


A metro už nikdy nepřestane
ve svém nejhlasitějším kvílení.

Písně nicotyKde žijí příběhy. Začni objevovat