Never Give Up (Malec Cz) ✔

Pěkná tvář

Probudil jsem se, když mi první paprsky prosvítily pokoj a dotkly se i mě. Promnul jsem si oči a podíval se na hodiny. Bylo necelých sedm hodin. Plácl jsem sebou znovu do postele a znovu zavřel oči. Vstávání mi vždycky dělalo problém. Snažil jsem se znovu, alespoň na chvilku, usnout. Bohužel se mi to nepovedlo. S nechutí jsem vstal, převlekl se do nového oblečení a šel se projít po Institutu. Všude bylo ticho a já jsem toho využíval. Moje kroky se nějak nasměřovaly směrem, kde se nacházel skleník Institutu. Měl jsem to tady rád. Raní slunce skleník nádherně ozařovalo a já jsem s té nádhery byl naprosto okouzlený. Byl jsem tu už několikrát, ale nikdy ne tak brzy ráno.

Po snídani jsem měl asi hodinu odpočinek a teď mířím znovu na trénink. Za dva dny mám mít další misi a chci být dobře připravený. Dneska mě nemusela budit vychovatelka a tak jsem mohl jít na trénink sám. Když jsem znovu procházel centrem Institutu, znovu se na mě pár pohledů upřeně dívalo. Nechápu proč to dělali, když vědí, že mi to vadí. Do haly jsem došel zase jako poslední, ale na čas. Můj učitel tam ještě nebyl tak jsem vyhledal pohledem mého anděla. Sice nebyl můj, ale ta představa byla krásná. 

Znovu se bavil s tou partou kluků a já jsem se na něj zadíval. Připadal mi jako jeden z těch nejžádanějších lovců, které posílají na všemožné mise. Očima jsem skenoval každý centimetr jeho těla. Bohužel, tak jako mě jsou pohledy nepříjemné, pro ostatní to nebude výjimkou. Jeho zelenkavý pohled se zabodl do mě a já jsem raději rychle sklopil pohled. Uslyšel jsem jak se parta kousek ode mě rozesmála a mé líce nabraly růžovou barvu.

Můj učitel, mě znovu nechal o hodinu víc na tréninku. Prý, aby jsem byl na misi nejlepší. Já si, ale myslím, že když mě bude tak dlouho mučit, že skončím spíš někde zakopaný pod mostem. 

Dneska jsem neměl náladu poslouchat lidi v Institutu a tak jsem se vydal na mé oblíbené místo. Byl to osamocený park na konci města. Cesta mi trvala asi půl hodinky, ale mě to vůbec nevadilo. Byl jsem rád, že si můžu v klidu odpočinou od celého toho ruchu v Institutu. Sedl jsem si na jednu lavičku a zavřel oči. Vzpomněl jsem si na jednu vzpomínku. Když mi bylo devět let šli jsme s rodiči do parku. Byl trochu podobný tady tomu, ale bylo tam více stromů. S Izzy jsme si hráli na schovávanou a když jsem byl na řadě já, že ji budu hledat ozvalo se zapištění. Izzy vyběhla z poza altánku a křičela, že je tam nějaké podivné zvíře. Rodiče nás tenkrát neslyšeli a tak jsem běžel za Izzy. Ukázala na altánek a za chvíli zezadu vyběhl  démon se zvířecí podobou. Vpadal jako obrovský had se šesti nohama. Připomínalo mi to nějakou housenku, ale bylo to neskutečně rychlé. Ihned jsem si odkryl můj schovaný runou luk a toulec a vystřelil jsem. Dal jsem šíp k tětivě a natáhl ji. Chvíli jsem mířil, soustředil se, abych zasáhl démonovy srdce a nakonec se povedlo. Šíp se blesku rychle zaryl do kůže démona a Izzy okamžitě volala rodiče. Ti hned přišli a jakmile viděli černý popel na zemi, objali mě a pochválili za to, že jsem to zvládl celé sám. To bylo poprvé, co na mě byli rodiče upřímně pyšní.

Ani jsem si neuvědomil jak dlouho jsem tam seděl a vzpomínal, ale když jsem se podíval na oblohu, slunce už nebylo vidět a paprsky jen slabě osvětlovaly město, které se už zbarvovalo do večerního šera. Ještě chvíli jsem tam seděl a po té jsem se zvedl na odchod.

V půli cesty jsem si to zkrátil postranní uličkou. Byla tmavší a nebyla moc osvětlená, ale já už jsem chtěl být brzy v Institutu. Už mi zbývalo jen kousek do východu z oné uličky, když mě najednou kdosi přitlačil ke zdi. Vždy, když se jdu jen tak projít si neberu zbraň a teď jsem toho hodně litoval. To jak mě držel se mi vůbec nelíbilo. Připomnělo mi to časy strávené v tom příšerném domě. Najednou jsem uslyšel hlas. "Aidene! Řekl jsem ti snad, ať mu dáš snad nějakou lekci! Nechci, aby se tak mlsně na mě při trénincích díval." Okamžitě jsem poznal kdo to mluví. Byl to Denis. Okamžitě mě píchlo u srdce. Vždycky jsem si myslel, že to chápe, že je jako já a hlavně, že není jako ostatní. Spletl jsem se! Ta pěkná tvář je jen přetvářka za tím, co doopravdy je.

Ten kluk, co mu Denis řekl Aiden, mě najednou obrátil a dal mi pěstí do břicha. Nečekal jsem to, a tak jsem se zhroutil na zem. Začal do mě bušit. Snažil jsem se trochu bránit, ale bez výsledku. Pocítil jsem jak mi z nosu teče krev a pokusil se znovu vstát, jenže mi přistála další rána do břicha a já to znovu neustál. Potom se přidali i ostatní z party. Objevili se hned po té co Denis vyslovil rozkaz. Moje tělo už bylo dost potlučené a já jsem se už nedokázal ani bránit. Někteří se soustředili na můj obličej jiní zase na moji hruť. Z obličeje už jsem musel mít červenou kaši a hrudník už jsem od samé bolesti skoro necítil. Jeden hnědovlasí kluk s party se rozpřáhl a silně mě udeřil na levou stranu hrudníku. Cítil jsem jak tam něco prasklo. V tu chvíli jsem věděl, že mi musel zlomit jedno žebro. Myslí jsem zabloudil zpět do toho domu. Čaroděj, který mě tam věznil, mě pokaždé jednou za den připoutal na kovové zábradlí a bičoval. Někdy mě jen přivázal na židli a zbyl do bezvědomí, ale to asi nebylo pro něho tak zábavné. Pro to se tak bojím lidských doteků. Lidi jsou jen nástrojem k ubližování bezbranných.

Když už se mi před očima mlžil svět, uslyšel jsem dost rozčílený hlas a postavu jak se blíží k nám. 

"Co si o sobě myslíte!? Šest proti jednomu! Zdá se vám to fér!?" Křikl na ně a z rukou mu vyšlehla oranžová zář. Ihned jsem si uvědomil, že je to čaroděj. 

Kluci se rychle zvedli a Denis na něho zakřičel. "Co si o sobě myslíš čaroději. Nepleť se do cizích záležitostí!" Čaroděj už to nevydržel a zvou magii vystřelil proti Denisovy. Ten se rychle zvedl a i se svou partou utíkal pryč. Svět se mi čím dál více mlžil. Poslední co si vybavuji, je postava blížící se ke mně. Po té jsem se odevzdal temnotě.

Tak a máte tady další díl. Začíná se nám to trošku komplikovat. Kdo si myslíte, že bude ten čaroděj. Další co chce Alecovy ublížit, nebo mu neznámí pomůže?