Never Give Up (Malec Cz) ✔

Nedůvěra

Alecův pohled

Sluneční paprsky, které prosvítaly skrz téměř nezatažené červené závěsy, mi zasvítily do očí. Bolestně jsem je přivřel a nechtěl je už nikdy otevřít. Unaveně jsem si protřel oči a pomalu je začal otevírat. Pomalu jsem si začínal zvykat na světlo, které mě donutilo se sebou něco dělat. Chtěl jsem se posadit, ale pro mou smůlu jsem zjistil, že to nejde. Bolelo mě celé tělo. 

S velkým přemáháním jsem si sedl do polosedu a začal se rozhlížet. Přemýšlel jsem co se vlastně stalo. Rozhlížel jsem se po pokoji a přemýšlel, proč mám barvu zdí do tmavě žluté a proč mé povlečení je červené. Po krátkém přemýšlení mi to konečně došlo. Nebyl jsem ve svém pokoji! Musel jsem být u někoho cizího. Začal jsem panikařit. Rozhlížel jsem se okolo sebe a hledal svoji stélu. Ležela na malém stolku vedle postele. Vzal jsem si ji a pomalu přejel po runě zdraví. Hned se mi trochu ulevilo a bolest nepatrně ustoupila. Úlevně jsem vydechl a za nedlouho na to se ozvaly kroky. Tělo mi nervozitou, ale hlavně strachem ztuhlo a srdce bušilo nesmírnou rychlostí. Ruce se mi třásly a myšlenky, o osobě, která se sem blížila, se dostaly na povrch. Co mi bude chtít? Kdo to vlastně je? Proč jsem u něj doma?

Černé posuvné dveře se začaly otevírat. Ve dveřích se objevil muž s karamelovou kůží, černými vlasy a hnědýma pronikavýma očima. Tělo se mi strachem roztřáslo. Muži naproti mě to však bylo zcela jedno. Klidnou chůzí se ke mě rozešel, nevnímajíc přitom třas mého těla. Sedl si na postel a zahleděl se mi do očí. Nelíbilo se mi to. Pohled jsem přerušil a radši ho sklopil na přikrývku.

"Tak už jsi se probudil. To jsem rád. Nemáš hlad? Proč se vlastně ptám, jistě že máš."

Milým hlasem na mě promluvil a já se od něj odsunul. Neměl jsem s něj dobrý pocit. Byl až moc blízko a stále jsem nevěděl proč jsem tady. Ladně se zvedl a odešel. Za chvíli se vrátil s tácem plným jídla, a také se sklenicí pomerančového džusu. Položil ho přede mě a gestem ruky mi pokynul k jídlu. Jen jsem se na něj nevěřícně díval a odmítal si cokoliv vzít.

"Můžeš v klidu jíst. Neboj není to otrávené." Zasmál se, ale mě moc do smíchu nebylo.

Zneklidnil jsem ještě víc. Bohužel můj žaludek na vonící jídlo přede mnou reagoval po svém, a tak jsem i přes hromadu myšlenek, které mě upozorňovali, abych si dával pozor, začal pomalu jíst. Přisunul jsem si tác blíže ke mně a vzal si obyčejná, ale přesto úžasně voňavá, míchaná vajíčka. Vypadalo to opravdu moc dobře. Vzal jsem si první sousto a vložil si ho do úst. Chutnalo to ještě líp než to vypadalo. Bylo to jako kdyby mi v puse vybuchl ohňostroj. Všechny ty chutě do sebe tak zapadaly. Bylo to opravdu moc dobré.

Za chvíli jsem měl všechno v sobě. Muž se na mě celou dobu díval a já jsem ani nepostřehl, že by mi to vadilo. Typoval jsem, že bude tak o tři nebo čtyři roky starší než já. 

"Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se, stále se na mě dívajíc.

"A-Alexandr Lightwood. Většina lidí mi, ale říká Alec."

"Ty jsi Lightwood?" Jednoduše jsem přikývl. "Měl jsem si to myslet. Ty oči jsou ve vaší rodině běžné. Tvá matka je má stejné jako ty. Merysa, že ano? Je to úžasná žena."

Při těch slovech se mi nahrnuly slzy do očí. Jaktože neslyšel co se mé rodině stalo? Cítil jsem jak mi jedna slza utekla. Ihned jsem ji z tváře setřel.

"Pročpak jsi tak posmutněl?"

Nevěděl jsem co mám říct. Ale lhát asi nemělo smysl. Já to ani nikdy neuměl, vždycky to všichni poznali.

"Ty jsi to neslyšel? Jsem poslední z naší rodiny. Před pár lety můj domov někdo zapálil. Jako jediný jsem přežil." 

Při těchto slovech se mi po tvářích spustily malé potůčky slz. Muže to asi zarazilo a z nechápavým výrazem se na mě podíval. Po chvíli znovu přerušil ticho.

"Promiň, to jsem nevěděl. Řekli nám, že to byla nějaká nevýznamná rodina lovců stínů."Zadíval se na mě s lítostí v očí a já se postupně začal uklidňovat. 

Uvědomil jsem si, že stále nevím jak se neznámí muž jmenuje. Chtěl jsem se ho zeptat, ale neměl jsem na to odvahu. Chvíli jsem si ho prohlížel. Měl sametovou vínovou košili, kterou měl jen do půli zapnutou a odhalovala tak jeho hruď. Černé teplákové džíny měli po stranách zlaté proužky. Na krku měl spoustu zlatých řetízků a také měl spoustu zlatých prstenů na rukou. Oči měl zvýrazněné silnými černými stíny, které se třpytily a dávali tak jeho očím ještě větší tajemno. Spodní víčka očí měl namalované černou tužkou. Jako poslední jsem si všiml barevného pásku melíru ve vlasech. Měl stejnou barvu jakou měla jeho košile.

Když jsem se tak na něho díval uvědomil jsem si, kdo tak výrazně bývá většinou oblečený. Takhle chodili oblečení jedině čarodějové. Tu myšlenku jsem chtěl někam hluboko pohřbít, ale mé myšlenky mi to nedovolily.

"Kdo jsi vlastně ty?" Musel jsem se ho zeptat.

Otázku jsem tak rychle vyslovil, až jsem se bál, že mi nerozuměl. Díval jsem se na něho se strachem v očích a moje nedůvěra k němu rostla. Vstal z postel a prolomil to neúprosné ticho.

"Jsem Magnus Bane. Nejvyšší čaroděj Brooklynský!"

Ahojky.
Máte tady další kapitolku. Je to trošku po delší době, ale za chvíli se budou uzavírat známky a já si je musím trochu opravit tak budou kapitolky vycházet asi méně. Jinak by jsem chtěla slyšet vaše názory. Jestli se vám příběh líbí a chtěli by jste v něm pokračovat?