Never Give Up (Malec Cz) ✔

Prosím zůstaň

Prudce jsem se vyšvihl do sedu. S očí mi tekly slzy a netušil jsem, kde se to právě nacházím. Mé tělo se chvělo strachem a tím co se právě teď stalo. Byl to tak živý sen! Spíše noční můra. 

Co se bude dít jestli budu mít opravdu křídla. Je to pravda nebo si to Denis jen vymyslel, aby mě vystrašily a ještě víc zesměšnili. Jestli jsem to co řekl, tak nejsem nic víc než jen zrůda. Nemůžu si ani vzpomenout jestli se tohle někdy stalo, ale připadalo mi to až děsivé. Proč já? Proč jenom já musím mít v životě takovou smůlu. Najednou jsem si vzpomněl kde mi bylo dobře a byl jsem daleko od svých starostí. U Magnuse! V jeho bytě, kde jsem nestrávil moc času, ale i tak jsem se tam cítil dobře jak už dlouho nikde. Bylo to celkem směšné. Po tom všem co mi udělal jiný čaroděj, se právě u něj cítím dobře.

Vstal jsem z mé postele a ucítil jsem nepříjemný chlad na zádech. Musel jsem se zpotit, když se mi zdála ta příšerná noční můra. Rychle jsem tričko přehodil přes hlavu a dal si jiné. Stále jsem ale dodržoval černou barvu. Ještě jsem si oblékl, taktéž černé džíny a už jsem si to mířil ke dveřím. Pomalinku jsem je začal otevírat, aby snad nezavrzaly panty ve dveřích, které bez pochyby byly už dost staré. Když se mi to povedlo, vklouzl jsem rychle na chodbu a za sebou znovu neslyšně zavřel. Na chodbách bylo neuvěřitelné ticho a místnosti osvětlovala jen nepatrná malá světla. 

Už jsem byl skoro u hlavních dveřích, když v tom se prudce otevřeli a z nich se vyřítila skupinka lovců stínů, kteří se právě vraceli z noční mise. Rychle jsem se schval za první sloup co jsem uviděl a modlil jsem se k Andělovi, aby mě nenašli. Poslední lovec za sebou zapomněl zavřít vchodové dveře do Institutu, a tak jsem využil situace a proklouzl jsem ven. 

Byl jsem tak rád, že jsem venku z toho hrozného vězení a hlavně pryč od všech těch spalovacích pohledů. Trochu jsem sebou škubl, když se za mnou ozvaly právě odbívající hodiny. Otočil jsem se. Hodiny ukazoval půl 2 ráno. Bylo mi to, ale jedno. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem tam, kde jsem věděl, že mi bude dobře.

Udělal jsem pár kroků a vzpomněl jsem si že jsem si neaktivoval runu bloku. Používala se na to, aby vás nikdo nenašel a to jsem měl v úmyslu i já. 

Moje nohy jakoby sami znaly cestu a najednou jsem stál před Magnusovými dveřmi, které vedou do jeho bytu. 

"Klid Alecu to zvládneš."

Musel jsem se trochu povzbudit jinak bych na ty dveře nikdy nezaklepal. Pomaličku jsem se z mou rukou blížil k Magnusovým dveřím a konečně jsem zaklepal. Dlouhou chvíli se nic neozývalo a já si už myslel, že není doma nebo mě nechce vidět. Ale jak by mě nechtěl vidět, když ani neví kdo za dveřmi stojí. Najednou se dveře pootevřely a tam stál rozespalý, ale stále okouzlující, Magnus. Stál tam jen tak v teplácích bez trička a mě to na chvíli vyvedlo z míry. Znovu jsem pocítil jak se mi do tváří hrne červeň.

"A..ahoj."

"Vítej Alexandře nečekal jsem, že tě z Institutu pustí tak brzy."

"Ehmmm... No oni mě tak ani nepustili. Já jsem spíš utekl."

"Alexandře proč? Vždyť jsi tam nebyl ani den!"

Bylo vidět, že si dělá starosti, ale také na něm bylo vidět podráždění. Asi si uvědomil, že jestli mě půjdou hledat a najdou mě tady, tak bude mít velké potíže.

"Já no...potřeboval jsem z něčím pomoc, ale asi si to vyřeším sám." řekl jsem z docela smutným tónem v hlase. 

Otočil jsem se a už jsem chtěl jít pryč. V tom mě ale zabránila něčí ruka na mé paži.

"Aleku počkej. Tak jsem to nemyslel. Jsem opravdu moc rád, že si přišel za mnou. Prosím zůstaň."

Otočil jsem se a s milým úsměvem přikývl. 

Vešli jsme do bytu a já si hned sedl, na mě už dobře známou, černou pohovku. Magnus si sedl hned vedle mě. Ani mi nevadilo, že seděl tak blízko, spíš jsem byl rád. Je to jediný člověk co mě neodsuzuje, zatím. Ještě o mně neví co jsem.

"Tak co jsi potřeboval, Alexandře. A proč jsi vlastně utekl?"

"Víš.. já ... ehm..."

"Někdo ti znovu ublížil, že mám pravdu?"

"Jak to víš? Teda ne! Ne vůbec já jen potřeboval aby jsi si na něco podíval svýma očima." vytřeštil jsem na něho oči. Nechápal jsem jak to mohl vědět.

"Vím, že je to důvod proč jsi tady. Taky jsem to tak měl. Když mi někdo něco provedl, šel jsem tam kde mi bylo dobře."

"Já... víš..... Ano máš pravdu. Je mi u tebe dobře. Nevím proč, ale je to tak. Po všem co se mi stalo je mi u tebe nejlépe. Už dlouho mi tak u nikoho nebylo." když jsem to říkal, znovu se mi začaly červenat tváře. Nemohl jsem to nijak ovlivnit.

"To je skvělé slyšet. Jsem moc rád, že je ti zrovna u mě dobře. Ale co jsi to po mně vlastně chtěl?"

Bylo mi strašně. Nevěděl jsem jestli mu to mám říct. Bude mě potom taky nesnášet? Bude mnou taky pohrdat? Bude mě chtít taky zabít? Měl jsem tolik otázek.

"Když jsem přišel do Institutu, Denis mě zastavil na chodbě a řekl něco co nevím jestli je pravda." stop, neříkej mu to!! křičelo na mě svědomí, ale já jsem pokračoval.

"Řekl mi, že je možné jednou za dvě stě let potkat lovce stínů, který se může stát úplným andělem. Ale má to háček. Anděl může být dobrý nebo svržený. Anděl, který je dobrý má bílá křídla a bude chránit lovce stínů a částečně jim bude poroučet. A svržený anděl má černá křídla a když se tohle stane, budou lovci odstraněny runy a bude vyhnán." musel jsem na chvíli přestat a pořádně se nadechnou. Chtěl jsem pokračovat, ale Magnus mě předběhl.

"A ty jsi ten lovec viď?"

Jen jsem přikývl. 

"Potřebuji aby ses mi podíval na záda. Potřebuji aby jsi mi řekl, co vidíš. Opravdu moc prosím." potřeboval jsem se přesvědčit jestli jsem opravdu taková zrůda jak tvrdí Denis.

"Tak dobře. Sundej si triko a otoč se. Slibuji, že budu jemný."

Při jeho poslední poznámce, že bude jemný, jsem se začal už asi po padesáté znovu červenat. Malinko jsem se pousmál a udělal jsem co mi nařídil. Přehodil jsem si tričko přes hlavu a položil jsem ho vedle mě. Nakonec jsem se jen otočil a čekal co se bude dít.

"Jsi připravený?"

"Ano."

"Dobře, ničeho se neboj."

Zaslechl jsem jak Magnus luskl prsty a za chvíli jsem na zádech ucítil malinké šimrání. Jeho magie se mne dotkla a já jsem trochu sebou cukl. Bylo to jako kdyby vás šimralo peříčko a zároveň něco chladilo. Po té se to však změnilo na pálivou bolest.

"Moc se omlouvám, ale jinak to nepůjde. Musíš mi věřit."

"D..dobře." bolelo to, ale musel jsem to vydržet. Najednou jsem ucítil Magnusův dotek na mých zádech. Z počátku jsem se lekl, ale po té mi to začalo být příjemné nevnímal jsem bolest, ale jen Magnusovy doteky. Bylo to příjemné po tolika letech někoho cítit. Po chvíli Magnus ruce oddělal a já se k němu otočil čelem.

"Měl pravdu. Vidím na tvých zádech dvě jizvy, jsou větší než ty co máš na bocích zad. Je to jakoby se měly otevřít. Ale zatím jsem neviděl, žádná křídla."

"Tak je to pravda jsem zrůda!" byl jsem ztracen. Teď mě jistě zavrhne i Magnus. Ale zmýlil jsem se. Magnus mě chytil za ruce a zahleděl se mi hluboko do očí.

"Poslouchej mě Aleku! Ty nejsi žádná zrůda jen někdo kdo byl povolán do těžké bitvy. Za celý svůj život jsem nepotkal tak silného člověka jako jsi ty! A to už opravdu dlouho žiji."

"Jsi první kdo si to o mě myslí. A ....děkuju."

"A za co prosím tě?"

"Za to, že si mnou nepohrdl." najednou mě objal a přitiskl k sobě. Byl jsem chvíli mimo, ale za chvíli jsem se vzpamatoval a objetí mu opětoval.