Never Give Up (Malec Cz) ✔

Po sedmi letech

Věříte na osud? Myslíte si že život je spravedlivý? Má každý svoje rozcestí a má si vybrat, po které cestě půjde? Já ne! Myslím, že jsou to jen vymyslené báchorky, aby jsme si mysleli, že svět není tak zlý jak vypadá a, že lidé okolo nás můžou být i hodní, ale co potom. Stejně vás zradí a musíte začít na novo.

"Alecu je čas na trénink! Pojď, nebo přijdeš pozdě!" Křikla na mě moje vychovatelka. No, dá se jí říkat že je to moje vychovatelka, ale nic víc. Nemám ji moc v oblibě, i když je to celkem směšné, protože mě dostala do péče. Před asi sedmi lety mě našli někde ve starém domě uprostřed ničeho. Jestli se teda za nic dá považovat starý dům a okolo krásné stromy a kousek od domu velké jezero. Pro mě to ovšem bylo velké nic. V tu chvíli jsem myslel jen na to, že už nemám nic a také, že nic jsem. Nemám domov ani rodiče, sestru a z celé mé rodiny jsem už zbyl jen já. Víte jaké to je když od vás očekávají to nejlepší, ale vy prostě nevíte co udělat? Je to to nejhorší co vás může potkat, až na ztrátu celé rodiny.

"Alecu, už je opravdu čas!" Znovu se ozval hlas mé vychovatelky. Pomalu jsem vstal z postele a zamířil ke dveřím. Otevřel jsem a před dveřmi stála paní menšího vzrůstu s kudrnatými vlasy a se šaty pod kolena. Bylo jí asi okolo čtyřiceti let. Koukala se na mě s vražedným pohledem a já jsem jen na sucho polkl. Vím, že ten pohled neznamenal nic dobrého. "Už jsi měl být asi před deseti minutami v tréninkové hale!"

"Promiňte. Já jsem se trochu začetl do knihy." V mysli jsem si za to vynadal, protože tohle je ta nejhorší výmluva jakou lovec stínů může použít.

"Tak pojď a pokus se nezdržovat!"

Zavřel jsem dveře a rozešli jsme se úzkou chodbou, potom jsme zatočily do hlavního sálu Institutu. Tam se na mě podívalo pár lidí, tak jak to dělávají vždycky. Jejich pohledy mě úplně propalovaly. Nemám rád když se mě dotýkají cizí lidé a vadí mě i jejich pohledy. Když říkám, že mi vadí cizí dotyky myslím to doslova. Vlastně se mě nemůže pomalu dotknout nikdo. Ani má vychovatelka se mě nedotýká. Všichni říkají, že je to z toho jak dlouho jsem byl sám v tom domě. Ale já znám pravý důvod. Některé pohledy se postupně odvrací ode mě a já jsem docela rád. Konečně se dostáváme do tréninkové haly. Můj učitel už se na mě přísně dívá a já mám pocit, že se asi otočím a okamžitě se rozběhnu někam hodně daleko. Porozhlédnu se po hale, kde všichni už tvrdě trénují. Pohledem se zastavím u party kluků, která právě horlivě o něčem hovoří. Jeden se na mě podívá a nadzdvihne nechápavě obočí. Já okamžitě odvrátím pohled. "Alecu kde jsi? Už na tebe čekám víc jak deset minut. Jdi se rychle převléct a potom sem honem rychle naklusej ať můžeme konečně začít." Jeho hlas zněl podrážděně, tak jsem rychle přikývl a odešel se převléct do oblečení, které mám na trénink. Hned jak jsem došel zpět, učitel po mě hodil Bo. Je to dlouhá hůl se kterou se trénuje. Jelikož jsem nemohl bojovat holýma rukama jako většina kluků, tak jsem bojoval jen s dřevěnými zbraněmi.

Když jsem dostal chvíli odpočinku tak jsem se posadil a díval jsem se na ostatní jak bojují. Můj pohled spočinul na tom samém klukovy jako před tím. Měl blonďaté vlasy s pramínky hnědé barvy. V zelených očích se mu odráží soustředěnost.

Vypadal jako anděl spadlý z nebe. Po chvíli přestali a on jako by ucítil, že se na něj dívám Otočil se přímo na mě. Sklopil jsem zrak dolů na podlahu, a když jsem ho znovu zvedl, povídal jsi z nějakými dalšími kluky. Myslím, že se jmenuje Denis, ale moc jsem o něm nevěděl.

Když konečně skončil můj trénink, který byl jen tak mimochodem o hodinu delší než měli ostatní, byl jsem strašně unavený. Okamžitě jsem zalezl do mého pokoje a šel ihned do sprchy. Miloval jsem, ten pocit, když po mém těle tekly proudem horké kapky vody. Připadal jsem si tak moc uvolnění. Po sprše jsem se převlékl a šel si lehnout. Moje myšlenky, ale znovu zabloudily k tomu úžasnému klukovy s andělským tělem i tváří. Přemýšlím jestli si mě už někdy všiml, protože já jeho ano. Taky se na mě dívá jako na odpad jako všichni ostatní? Někomu se totiž nelíbí moje orientace, protože jsem poslední z rodiny a jsem zrovna gay. Jo, je to trošku ironie. Potom mě, ale napadne, že takový jako já by nemohl mít takové štěstí, aby dostal co chce. Tak jsem pomalu zavrhoval všechny možnosti o něm a o mě. A s myšlenkami na něho se mi nějak podařilo usnout.