Never Give Up (Malec Cz) ✔

Krutý osud

"Jsi jeden s padlých andělů. A víš co to pro tebe znamená?"

Zakroutil jsem hlavou ve znamení, že nerozumím vůbec ničemu co zrovna říká. Mé tělo se nekontrolovaně třáslo. Ty doteky se mi nelíbily.

"Neříkej, že máš strach?"

"Já nemám strach, jen....nemám rád když na mě lidé sahají."

"Tak na to si rychle zvykneš, protože jsme tu my a my ti s tím pomůžeme."

Podíval se na mě z nechutným výrazem a poté mi uštědřil ránu do břicha. Svalil jsem se na zem. Nebyl jsem připraven, po té co mě zmlátili, na další rány. Ti dva co mě předtím drželi mě znovu vytáhli na nohy a přitiskli silou na zeď.

"A teď se vrátím k otázce, co jsem položil na začátku. Chceš vědět co se s tebou stane?"

Jen nepatrně jsem hlavou pohnul na souhlas.

"Pokud ti narostou bílá křídla, bude to znamenat, že budeš nejdůležitější osobou a lovci stínů tě budou muset poslouchat, což doufám, že se nestane. Pokud ti, ale narostou černá, budou ti useknuta, zbaví tě run a budeš vyhnán. Budeš nejposlednějším lovcem v celém světě stínů. Černá křídla totiž znamenají zkázu lovců stínů. Mohl bys ovládnout podsvěťany a poslal bys je proti nám. Já doufám že tě vyženou dřív než se to projeví! Alespoň by byl od tebe pokoj."

Po poslední větě mě pustili a já znovu spadl na zem. Kopl mě do břicha a ještě na mě plivl jako kdyby jsem byl nějaké smetí. Roztřeseně a bolestně jsem se zvedla zamířil konečně do mého pokoje. Vešel jsem do pokoje a hned si to zamířil do koupelny. Sundal jsem si oblečení a vlezl jsem si pod sprchu. Hned jsem si všiml zbarvující se modřiny, co mi uštědřil Denis. Pustil jsem na sebe příjemně teplou vodu a nechával jsem myšlenky volně plynout. Nechtěl jsem na nic myslet. Bohužel jsem ale na to, co řekl Denis, nemohl zapomenout. 

Asi po deseti minutách jsem vylezl se sprchy a jen v teplácích jsem si zalezl do postele a zachumlal se do peřin. Za chvíli se mi začaly klížit oči a já pomalu upadal do říše snů. 

Po chvíli jsem vstal a šel jsem se projít po Institutu. Nikde nikdo nebyl, a tak jsem se vydal ven. Procházel jsem, už pro mě, známou cestou a došel jsem až k mému oblíbenému místu v parku. Sedl jsem si na lavičku a koukal na krásně třpytivé jezero. Byli tam dvě bílé, ladné labutě a pár kachen. Slunce se pomalu začalo zabarvovat do známé oranžové barvy a já usoudil, že už bych se měl vrátit. Když jsem ale chtěl vstát, někdo mě praštil po hlavě a já ztratil vědomí. Probudil jsem se až ve studené cele. Neměl jsem na sobě tričko a cítil jsem, že je na mě něco jinak. Podíval jsem se na prosklenou zeď, která byla součástí cely a to co jsem uviděl mě vyděsilo. Na mých zádech jsem měl dvě šedá křídla. Nebyla ani bílá ani černá. Byla šedá! Najednou se prudce otevřely dveře a v nich stála inkvizitorka ještě s dalšíma dvěma muži. Jeden v rukou držel v ruce obrovskou sekeru a já věděl co přijde. Začal jsem se od nich vzdalovat a když už jsem dál nemohl, tak jsem narazil do zdi a sesunul jsem se po délce zdi až na zem. Zem byla ještě chladnější než samotné zdi cely. Jen z mužů se ke mně začal pomalu přibližovat. Z očí se mi začaly kutálet po tvářích slzy, ty se za chvíli přeměnily na dlouhé vodopády. Bál jsem se co bude dál. Muž se už ke mně dostatečně přiblížil a chytil mě za ruku. Vytáhl mě na nohy a silou odvedl pryč z cely. Šly jsme krátkou chodbou a přišli jsme do jiné místnosti. Místnost mi připadala ještě strašidelnější než normální cely. Místnost byla pokrytá kameny a když jsme vešli dovnitř do nosu mi udeřila štiplavá vůně. Nevím jak to popsat. Bylo to jako kdyby tu něco hnilo a míchalo se to z něčím krásně vonícím. Najednou jsem uprostřed místnosti uviděl dřevěný trám, který byl celý od krve. Vím co to pro mě znamenalo. Muž mě odvedl přímo na ten dřevěný trám a podkopl mi nohy. Já tvrdě spadl na zem a oni mě otočil tak, aby jsem se o trám opíral záda. Inkvizitorka se jen usmála a po té jen pokývala hlavou. Jeden z mužů mi sklonil hlavu dolů, já i přesto, že jsem se bránil, jsem nic nezmohl. Druhý muž si vzal do ruky sekeru a zdvihl ji do výšky. Prudce s ní švihl a........