Alec zjistí něco co po dlouhá léta před ním ukrývali. Má z toho strach a neví jak se s tím vypořádat. Najde se však někdo kdo mu s tím pomůže. Ale je tohle konec všech jeho problémů?
V Magnusově objetí jsem se cítil strašně příjemně a bezpečně. Jeho ruce mi jezdily po zádech a teplo z nich mě uklidňovalo.
Začali mi těžknout víčka a já jsem se ani nebránil. Byl jsem unavený ze všeho co se se mnou děje. Proč zrovna já? Proč? Nezažil jsem si toho už dost! Asi ne. Život mě chce ještě více potrestat než do posud.
Ještě chvíli jsem cítil jak Magnus přejíždí přes má záda a po té mě pohltila tma a přestal jsem vnímat svět okolo mě.
"Alexandře! Alexandře! Vzbuď se sakra. Nemám na tebe celý den!"
Ten hlas bych poznal vždycky. Byl to můj trýznitel. Pomalinku jsem otevřel oči a rozhlédl se okolo sebe. Chtěl jsem vstát a schoulit se na zemi do klubíčka tak jak jsem to dělal vždy, když se objevil v mé přítomnosti. Nemohl jsem se však pohnout. Mé tělo se roztřáslo a já pochopil co chce udělat. Tak jak měl už zvykem mě pevně přivázal k židli a já se nemohl hýbat.
"Doufám, že si na mě vzpomínáš. Přeci si na mě nemohl zapomenout."
Nesnášel jsem ten hlas. Byl tak odporný. Pomaličku se ke mně začal přibližovat a když byl u mě, pohladil mě po tváři. Jeho ruce byly studené jako led. Mé tělo se snad roztřáslo ještě víc a po tváři mi stékala slza, která se dostala ven.
"No vidím, že si vzpomínáš. To je dobře. Už zase ti došla řeč? Však já ti ji vrátím, to se neboj."
Poodešel ode mě a šel ke stolu co byl pod zamřížovaným oknem. Chvíli se tam v něčem přehraboval a potom se znovu otočil na mě. V jedné ruce držel bič zakončený koženými štětinkami a v druhé malinký stříbrný nůž. Až po chvíli jsem si všiml, že mám odhalenou hruď.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Tak a teď ti otevřu tu tvoji hubu!"
Jakmile to dořekl přistála mi rána bičem na mé hrudi. Tak hrozně to bolelo. Malá kožené štětinky se mi zařezávali do hrudi. Z ranek mi začala téct krev a já doufal, že to brzy skončí. Ale mýlil jsem se. Udělal pár dalších prudkých švihů bičem po té si ho schoval do zadní kapsy u kalhot.
"Tak co, už ses odhodlal mluvit."
"Já nic nevím. Už jsem vám to řekl tisíckrát. Nechte mě být. Já ani pořádně nevím kdo jsem, tak proč mě tady držíte?"
Zvýšili jsem hlas, ale uvědomil jsem si to příliš pozdě. Přiletěla mi bolestivá facka.
"Nemáš co na mě zvyšovat hlas!! A abys věděl, vím moc dobře, že to co máš v sobě dokážeš ovládat, tak se seber a konečně to vypusť ven!! Nebo to špatně dopadne!"
"Ale já nevím jak?"
"Tak si rychle vzpoměň!"
Sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Přiblížil se k mým zádům a začal ostřím nože přejíždět.
Trhnutím jsem se probudil. Z očí mi znovu padaly vodopády slz. Znovu jsem nevěděl kde jsem. Moje tělo se nekontrolovaně třáslo. Po chvíli jsem ucítil jak mě něčí ruce objaly. Nechtěl jsem, aby na mě někdo znovu sahal. Vysmekl jsem se a vstal. Zatočila se mi hlava a já jsem okamžitě spadl na zem.
"Aleku. Já ti neublížím. Vzpomínáš. Mě se nemusíš bát. Byl to jen zlý sen."
"Ne, nechoď ke mně!" na zemi jsem začal couvat dokud jsem nenarazil na zeď.
"Aleku, prosím uklidni se. Byl to jen zlý sen."
"Já.. já nevím co po mě chceš, prosím neubližuj mi." nechtěl jsem, aby mi znovu někdo ublížil. Znovu už ne!
"Já ti neublížím. Já jsem Magnus. Mě předci věříš. Zachránil jsem tě vzpomínáš?"
V tu chvíli jsem se z toho transu dostal.
"M..Mag...Magnusi?"
"Ano, jsem to já."
Přiběhl ke mně a silně, ale přitom něžně mě objal. Přitiskl jsem se k němu a nechal jsem se utěšovat.
"Už to bude dobré, neboj se."
Vzal mě do náruče a odnesl mě zpátky na postel. Položil mě a chtěl odejít, to jsem mu však nedovolil. Teď jsem ho chtěl mít u sebe.
"Pro..prosím zůstaň. Je mi s tebou dobře. Nechci být z novu sám."
"Dobře. Jen mi řekni, proč si mi neřekl, že se ti zdávají noční můry?"
Přisedl si ke mně a já jsem se k němu znovu přitulil. Nevěděl jsem zda smím, a tak jsem se hned odtáhl. Magnus mě však přitáhl k sobě a znovu mě objal. Málem jsem zapomněl na otázku, kterou mi položil. Moc se mi nechtělo mluvit, ale nakonec jsem mu odpověděl.
"No víš Magnusi, ony se mi nezdávají pořád, jen teď jsou mými častějšími sny. Jsou to spíše vzpomínky na to, co se mi stalo. Já..já je nemůžu vypustit z hlavy. Jsou tak reálné. Bojím se, že se jednou probudím a nebude to jen sen, ale bude to skutečné." Přitiskl jsem se na něho a jeho stisk zesílil, byl však zároveň velmi jemný.
"Je mi to tak líto Aleku. Muselo to být opravdu děsivé, ale teď už jsi u mě a jsi v bezpečí. Nemáš se čeho bát."
"Děkuju. Moc, moc ti za všechno děkuju. Jsi jediná osoba, která mě má ráda."
"To víš, že tě mám rád a moc."
Dal mi pusu do vlasů a já začal červenat. Magnus se na mě podíval a na jeho obličeji se objevil ten nekrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.
"Víš, že ti to moc sluší když se červenáš?"
"To není pravda."
"Ale je. Jsi strašně roztomilý a zároveň krásný."
Nevěděl jsem co na to říct a chytil jsem ještě větší odstín červené. Musel jsem sklopit pohled na saténovou zlatou peřinu. Bylo mi totiž trapně.
"Ale notak. Předci by jsi se nestyděl."
Zvedl mi hlavu a já se teď díval do těch krásných tmavých očí. Nemohl jsem si pomoct a rukou jsem přejel po jeho tváři. Jakmile jsem si uvědomil co jsem udělal, odtrhl jsem svou ruku, sklopil jsem zrak a znovu jsem se začal červenat. Nesnáším když takhle zrudnu. Magnus se však jen znovu pousmál.
"Promiň já..já nechtěl. Ono... emm. ..víš..." Nemohl jsem ze sebe dostat smysluplnou větu.
"V pořádku. Nic se nestalo."
Usmál jsem se a znovu jsem dostal odvahu se na něj podívat.
"Nechtěl by jsi po obědě někam vyrazit? Trochu se nadýchat čerstvého vzduchu a vyvětrat si hlavu. Potom by jsme mohly zajít třeba někam na večeři. Teda, pokud by jsi chtěl."
"To zní dobře. Budu moc rád." Magnus chtěl už vstát, ale já ho znovu stáhl k sobě.
"Ještě chvilku. Prosíííím."
"No tak dobře. Když tak hezky prosíš."
Znovu si lehl vedl mě a pevně mě objal. Já se k něm natiskl. Užíval jsem si jeho vůni a příjemné teplo.
