Broken pieces✔

-7-

Oba jsme zašli do naší třídy. Bok po boku. Já vedle něj. Vedle jeho dokonalého těla. Nebudu lhát. Když mě pustil do dveří první, málem jsem zkolabovala. Bylo to krásné gesto. Nikdy to pro mě nikdo neudělal. 

,,Můžu si přisednout?" zaslechnu, když usednu na své obvyklé místo. Druhá lavice u okna. Samozřejmě mě znovu vykolejil. Chtěl si ke mně sednout. Ke mně. Chce strávit celou hodinu po mém boku. Chce dýchat stejný vzduch. A navíc ty jeho oči. A jiskřičky, co v nich zářily. Nic krásnějšího jsem neviděla. Oprava. Jeho rty. Plné růžové rty, co se roztáhly do sladkého úsměvu. Bylo to jako balzám na duši. Vědět, že ten úsměv je určen mě. Jen mě. Mým očím. Mému srdci. 

,,Jasně," vydám ze sebe. A pak znovu. Jeho úsměv. Jiskřičky. Vše se opakovalo. Ihned, jak se vedle mě usadil, ovanula mě jeho vůně. Nevím, co to bylo za parfém, ale chtěla bych to cítit každý den. Usínat přitom. Vdechovat každou malou částečku atomu, co vydává jeho tělo. Sdílet s ním stejný prostor. Sledovat jeho nádherné úsměvu. Co patří mě. Jen mě. 

,,Dobrý den," vejde do třídy pan profesor. Tvůrčí psaní jsem milovala. Ráda jsem četla a občas jsem si i ráda něco napsala. Milovala jsem literaturu. Jakoukoli. A pana Fostera jsem měla vcelku taky ráda. Líbilo se mi, jak byl pro svou práci zapálený. Dýchal pro každé své slovo. A miloval knihy. Hlavně ty staré. Často jsem ho potkávala v knihovně. ,,Rád bych vám něco oznámil," usadí se na svou židli a pohlédne do svých zápisků. ,,Dostanete jeden z nejdůležitějších úkolů, co vám kdy zadám. Ale nebojte. Nebude to nic složitého. Zkrátka ve dvojicích sepíšete jakýkoli román. Na libovolné téma, libovolně dlouhý. Ale nezapomeňte, že podle kvality bude známka," usměje se na nás. Dost mě překvapil. Celý ten nápad. Zamlouval se mi. Jak jsem řekla. Psaní jsem měla ráda. ,,Teď přečtu, s kým budete ve dvojici," znovu sklopí zrak k ušmudlanému notesu, kde měl zřejmě napsaná naše jména. I mé. ,,Winter a William," zaslechnu. Nad těmito slovy strnu. Co že to? Já a William? Spolu? Sami? 

,,Máme na sebe opravdu štěstí," zaslechnu až pekelně blízko mé tváře. Ani jsem se nemusela ohlédnout, abych věděla, že je ke mně nakloněný. Doslova mi dýchal na krk. Jeho horký dech. Na mém krku. Na mé kůži. Chtěla jsem to. Chtěla jsem, aby mě znovu políbil. Na krk. Těsně pod uchem. A že mě to místo neuvěřitelně moc brnělo, jak chtělo cítit jeho rty na mé kůži. 

,,Termín máte do pondělí," náhle mě zamrazilo. Nebyla jsem připravená být s ním v jedné místnosti. Obzvlášť tak brzy. Vlastně nikdy bych na to nebyla připravená. Sakra, vždyť je to William. Ten William. S tím jeho sexy pohledem a holkám podlamující se kolena úsměvem. 

,,Co máš o víkendu v plánu?" už u mě nebyl tak blízko. Mohla jsem se otočit. Pohlédnout do jeho tvář. Zjistit, co po mě chce. Znovu mu na tváři pohrával úsměv. Přísahám bohu, že jsem neviděla nic krásnějšího. Nikdy. 

,,Myslím, že nic moc," pokrčím rameny. Byla to vteřina. Vteřina než se mu rozzářily ty jeho tajemné oči. Náhle jsem měla potřebu si je vyfotit a pozorovat každou sekundu mého života. Nic víc nechci. Jen jeho oči. A úsměv. Jeho krásný úsměv. 

,,V pátek bychom mohli skočit na kafe a nějak začít. A pak bychom se sešli v sobotu. Tady. Před školou," měla jsem chuť vyzpívat všechny tóniny světa. On se mnou chtěl strávit víkend. Se mnou. Já. Winter. A on. William. 

,,Dobře," zaculím se. Možná jsem i zrudla. Jen možná. Už nevím. Zapomněla jsem. Přesně ve vteřině, kdy se ke mně znovu sklonil. Tentokrát jsem však nemohla uhnout. Vyhnout se jeho pohledu. Jeho hřejivému dechu na mé tváři. 

,,Budu se těšit, Winter," a mé jméno. Zakončil to mým jménem. Snad si i uvědomoval, co mi tím dělá. Jaká to je nádhera, když vysloví mé jméno. Vážně jsem chtěla. Vytáhnout svůj mobil a poprosit ho, aby to řekl znovu. Abych si ho nahrála. Jeho hlas vyslovující mé jméno. 

Tak jaký jste měli začátek týdne?? ;*