Broken pieces✔

-17-

,,Winter vstávej!" probere mě klepání na dveře. Bylo ráno. Další den. Zase jsem byla o den starší. Znovu jsme musela vstát a vydat se do školy. Trvalo mi chvíli, než mi to došlo. Postel byla prázdná. Žádné hřející tělo, bijící srdce ani horký dech na mém rameni. Chápala jsem, že radši odešel, než se někdo vzbudil. Mrzelo mě ale, že nemohl zůstat. Že mám tak tvrdohlavého otce. 

Neochotně jsem se zvedla z postele a po ledové zemi se přesunula do koupelny, kde jsem se dala do kupy. Naházela jsem na sebe nějaké oblečení a pak seběhla dolů pro snídani. 

,,Všem dobré ráno," popadnu talíř s omeletou a rychle to do sebe naházím. 

,,Tak já běžím. Mám ve městě schůzi kvůli novému hřišti," políbí taťka mamku a pak zmizí z domu. Když má schůzku, tak to znamená, že máme volno. Nemusíme se s Willem bát, že nás uvidí. 

,,Já už budu muset taky jít," strčím si do batohu svačinu a rozloučím se s mou rodinkou. Dnes bylo venku krásně. Na nebi zářilo slunce, vál jemný teplý větřík, všude poletovalo ptactvo a všechny barvy byly výraznější. Vytáhla jsem si z garáže kolo a vyjela po silnici ke škole. Zabralo mi pár minut, než jsem se dostala ke škole a zamkla si venku kolo. 

,,Můžeš mi vysvětlit, co mezi vámi s Willem je?" ozve se mi za zády. Jednou to přijít muselo. Zkrátka jí to řeknu. ,,Před chvílí za mnou byl a ptal se mě, kde si."

,,Já moc nevím, co mezi námi je. Asi spolu chodíme? Neurčili jsme si to," kmitnu rameny a ona na mě vykulí oči. 

,,Jak to, že to vím až teď?" vyjekne. Nic jiného jsem od ní ani nečekala. 

,,Protože znáš tátu. Když se to dozví, zabije mě. Čím míň lidí to ví, tím líp," zrovna jsem kráčela po chodbě, když jsem ho zahlédla. Upřeně na mě koukal a pak nenápadně zapadl do kumbálu, kde si uklízečka schovává nářadíčko. ,,Hele sejdeme se na hodině, jo?" rychle šeptnu směrem k Hanně a pak zapadnu do stejného kumbálu. 

,,Slyšel jsem, že tvůj táta tu dnes není," šeptne a já s úsměvem přikývnu. ,,Neuvěřitelný. My máme takovou šanci a ty si jdeš takhle dlouho," zakroutí hlavou, ale pak si mě za boky přitáhne k sobě a políbí mě. ,,Promiň, že jsem se ráno tak vypařil. Nechtěl jsem tvýho tátu potkat na záchodě," uchechtne se. 

,,Já vím," pohladím ho po tváři. ,,Uvidíme se o přestávce?" 

,,Po téhle hodině mám opravný test, ale pak už jsem jen tvůj," znovu se ke mně sehne a políbí mě na rty. Každý jeho polibek byl jako první. Tak jemný a výjimečný. ,,Běž první," šeptne. Naposledy ho políbím a pak vyjdu ven z kumbálu. Chodba už byla prázdná a všude se rozlehlo ticho. Rychle jsem zapadla do třídy a snažila se přežít těch pár hodin, než budu moct pryč. 

***

,,A můžeme tam?" nejistě si prohlédnu rezavý starý plot, který obepínal již dávno zavřené zábavní centrum. 

,,Už jsem tam byl hodně krát," uchechtne se a nastaví mi ruce, abych vylezla na plot. Rychle jsem ho tedy přelezla a za pár sekund u mě byl i Will. ,,Ukážu ti jedno úžasný místo," popadne mě za ruku a dotáhne k docela zničené budově. ,,Byl to dům zábavy. Budova, ve které bylo všechno vnitřní vybavení. Něco jako herna. Teď to tu přes noc obývají zvířata," sdělí mi příběh téhle budovy. 

,,Já ani nevím, proč to tu kdysi zavřeli," dojde mi a stále ho následuji po točivých schodech. 

,,Krize. Neměli dost peněz a tak to zavřeli.Pojď. Už tam jsme," otevře víko nad námi a po žebříku vyšplhá nahoru. ,,Když potřebuju vypnout nebo popřemýšlet, jdu sem. Nikdo o tomhle neví a je tu krásný výhled," dovede mě až ke kraji střechy a mě se tak naskytne výhled na skoro celé město. ,,Chci, aby to bylo naše místo. Místo, kde se můžeme scházet ve dne v noci," byl to krásný pohled. Celé město zářilo, na obloze plulo pár bílých mráčku a slunce se pomalu sklánělo k zemi. 

,,Dobře. Bude to naše tajné místo," zaculím se. Will mě obejme kolem ramen a oba se zahledíme do západu slunce. Pomalu si klesalo k zemi a ani netušilo, že nám tím krátí čas. Že až dopadne za horizont, budu se muset vrátit domů. Bez Willa. 

,,Budeme se muset vrátit," jediná věc, kterou jsem nesnášela, když vyslovil nahlas. Milovala jsem jeho hlas, ale tuhle větu ne. Byl to ostrý nůž reality, co se mi zabodl přímo do břicha. A jak tak slunce padalo k zemi, my se vraceli k autu. Krátil se nám čas. A pak, když zastavil kousek od mého domu, jsme se museli rozloučit. Musela jsem ho nechat jet. Vrátit se do pokoje. Sama. Sama ležet ve své posteli. Sama v ní usínat. Jak ledová se najednou zdála. Až moc prostoru jsem měla. Chybělo mi tu jeho tělo, co zabralo půlku postele. Tělo, co mě hřálo. Uklidňovalo. Náruč, ve které jsem se cítila v bezpečí. Chyběl mi tu Will.

Hodně štěstí všem maturantům a lidem, co jdou zítra na přijímačky ;**