Broken pieces✔

-18-

,,Trochu jsem přemýšlel," prolomí Will ticho panující mezi námi. Znovu jsme spolu pozorovali západ slunce na našem místě. Ležela jsem v jeho hřejivé náruči a užívala si ten pocit. Tu chvíli, co patřila jen nám. Byli jsme na světě jen my dva a zapadající slunce. Červeň rozlévající se po celé obloze. Mraky měnící se v paletu barev. Žádný stres, žádné problémy. ,,Co kdybychom to tvému tátovi řekli. Pozvala bys mě na večeři a seznámila bys nás. Třeba by to skousl."

,,Myslíš to vážně?" překvapeně mu pohlédnu do jeho klidné a vyrovnané tváře. ,,Víš, co by tě tím pádem čekalo? Mám svého tátu ráda, ale v tomhle se ho bojím i já," už teď vím, jak to celé dopadne. Znám tátu a vím, že to nebude dobrý. 

,,Zvládnu to. Pro nás," políbí mě do vlasů a znovu stáhne zpět do své náruče. ,,Nechci to říkat," hlesne.

,,Tak to neříkej. Nekaž tuhle chvíli," uchopím jeho dlaň a začnu si s ní hrát. Měl krásné dlouhé prsty a jeho dlaně toho o něm tolik říkali. Neumím číst z rukou, ale teď bych to klidně dokázala. 

,,Musíme vyrazit," stejně to řekne. Vím, že musíme. Vrátit se do reality. Přála bych si, abychom tu mohli sedět už navždy. 

,,Williame, proč musíš být ten zodpovědný?" lehce se uchechtnu a on se mi rozchechtá do šíje. 

,,Někdo musí," kmitne rameny a pak na svých zádech ucítím chlad. ,,Vstávej nebo si tě přehodím přes rameno," natáhne ke mně ruku, ale já dětinsky zakroutím hlavou. ,,Jak chceš," a už jsem byla ve vzduchu. Přehodil si mě přes rameno, jako bych byla pytel brambor a dovedl mě až k plotu. 

,,Wille," nemohla jsem se přestat smát. V té chvíli jsem byla tak šťastná. A navíc jsem měla výhled na ten nejhezčí zadek pod sluncem. Opatrně mě položil zpět na zem a odhrnul mi vlasy z tváře. 

,,Chtěl jsem tě položit už na začátku, ale miluju tvůj smích, takže jsem nemohl," hlesne škádlivě. Lehce ho praštím do hrudi, ale on si toho skoro ani nevšimne. Místo toho mě uchopí za bradu a přitáhne k sobě. Nalepí mě na drátěný plot a sjede svými dlaněmi na mé boky. 

,,Za chvíli ten plot zboříme," uchechtnu se mu do rtů. Velice pomalu, což ocením, se ode mě odtáhne a přejede mi palcem po dolním rtu. 

,,Pojedeme," šeptne a pomůže mi přelézt plot. Pak oba nastoupíme do auta a vyjedeme. PO cestě panovalo ticho. Drželi jsme se za ruce, které byli položené na mém stehně a poslouchali rádio. Naše chvíle se zase blížila ke konci. ,,Uvidíme se zítra," zastaví na kraji kousek od mého domu a otočí se směrem ke mně. 

,,Já vím," hlesnu. Nechtěla jsem se loučit. Přála bych si, abych mohla pozvat dál. Aby si pokecal s tátou, pochoval si mou sestřičku a pak bychom ulehli do posteli. Usínala bych v jeho náruči. Hřál by mě. 

,,Hele," chytne mě za bradu a zahledí se mi do očí. ,,Vyřešíme to. Všechno bude v pořádku. Tvůj táta si mě oblíbí," povzbudivě se na mě usměje, což mi aspoň trochu zvedne náladu. ,,Sladce se vyspi, krásko," šeptne a natáhne se ke mně pro polibek. Bylo těžké pustit jeho ruku. Vzdát se ho. A ještě těžší vystoupit z toho auta. Přejít pár zahrad a pak vkročit do svého domu. Kde si všichni žili pohodový život, zatímco mě to trhalo srdce. 

***

,,Musím vám něco říct," mamka zrovna dodělávala večeři a táta prostíral, když jsem to ze sebe dostala. Bála jsem se. Will už čekal před domem. Věděla jsem, že to je špatný nápad. Už jak to vyslovil. Nemělo ho to napadnout. 

,,Děje se něco, zlatíčko?" svraští na mě mamka obočí a starostlivě si mě prohlédne. 

,,Chodím s Willem. Máme se rádi a nemůžeme s tím nic dělat. Vím, že ho třeba nemáte rádi, ale já ano. A hodně. Záleží mi na vašem názoru a proto si přeju, abyste ho přehodnotili. Nebo se o to alespoň pokusili," polknu ten obrovský knedlík v krku, utřu si své upocené dlaně do džínsů a otevřu dveře do kterých vejde Will. 

,,Dobrý večer," podal mamce malou kytici růží a k tátovi natáhl ruku. Klepala se mu ve vzduchu a taťka na ní jen zíral. 

,,Tati," přála jsem si, aby tu ruku zvedl. Aby si s ním potřásal. 

,,Winter, už na začátku jsem ti řekl, že si nepřeju, aby se s tím klukem vídala. Neznáš ho a nic o něm nevíš. Ty taková nejsi. Nehodíš se k němu," byl rozlobený. Věděla jsem, že to přijde. 

,,Nemluv o něm, jakoby tu nebyl. Stojí tu, tati. Přímo před tebou," vyjedu po něm. Chtěla jsem být klidná. Snažila jsem se. 

,,Je mi jedno, jestli tu je nebo ne. Já ti říkám, že s někým takovým se má dcera vídat nebude. Zakazuju ti to," to už na mě křičel. Z druhého patra se ozval brek. Mamka vyčítavě pohlédla na tátu a pak se rozeběhla po schodech nahoru. 

,,Tím pádem už tvá dcera nejsem," nechápala jsem se. Jak jsem to mohla říct. Muži, který mě celý život vychovával a miloval. Chránil mě. I teď. Svým způsobem. A já se mu takhle odvděčila. 

,,Winter," chytne mě Will za ruku, ale to už tátovi vyletí ruka vzhůru a vrazí mi facku. Nevěřícně na něj pohlédnu a v jeho tváři se leskne bolest. Chtěl se mi omluvit, ale cestu mu zastoupil Will. Už jsem se na to nemohla dívat. Chtěla jsem pryč. Už jsem se na něj nepodívala. Řekla jsem něco hnusného, ale on se zachovat stokrát hůř. Nikdy mě neuhodil. Nikdy. 

Rychle jsem popadla Willa za ruku a vyběhla ven z domu. Nasedli jsme do auta a vyjeli pryč. Will po chvilce zastaví na benzínce a pohlédne na mě. 

,,Jsi v pořádku? Vím, že je to tvůj táta, ale jestli ti nějak ublížil, neudržím se," potřebovala jsem jen jedno. Rychle jsem mu vpadla do náruče a nechala svým slzám volný průběh. 

,,Takhle to být nemělo. Neměl se k tobě takhle chovat," vzlyknu mu do ramene. 

,,Uklidni se, Win. Bude to v pořádku. Co kdybychom zašli na jídlo a já tě pak hodím domů?" navrhne mi. Už jen ta představa, že bych se tam měla dnes vrátit. 

,,Domů nejdu. Dnes ne," zakroutím hlavou. 

,,Dobře. Tak přespíš u nás. Babi tě ráno ráda uvidí," zastrčí mi jeden pramen vlasů za ucho a vyjede k bistru, kde jsme spolu předtím byli. 

Hodně štěstí všem zítra na druhých přijímačkách :)) Jinak užili jste si víkend? :*