Broken pieces✔

-12-

,,Chtěli koupit dům s velkou zahradou, protože jsme o tom s bráchou snili a tak se tam jeli podívat. Po cestě zpět do nich naletěl opilý muž. Oba byli na místě mrtví," tolik bolesti se odráželo v jeho očích. Přišel o milované osoby. O osoby, co ho stvořili. Milovali. Vychovali. Nedokážu si představit, jaké to pro něj bylo. Musel se cítit sám. Možná stále cítí. Musel přebrat zodpovědnost. Postarat se o bratra. Být ten silnější. Stát se dospělým. 

,,Omlouvám se. Nic mi do toho není," ihned jsem hodila zpátečku. Na tohle jsem neměla právo se ptát. Neměla jsem mu vstupovat do soukromí. Už jen z toho, že jsem u něj přespala, byl nesvůj. Ale zase se mi líbilo ho poznávat. Zjistit o něm něco. I když to není zrovna dvakrát nejlepší věc. ,,Tvých rodičů mi je líto," hlesnu, ale nepohlédnu na něj. Nemám odvahu hledět mu do jeho očí. Ta bolest, co se v nich předtím odrážela, mě ubíjela. Měla jsem chuť ho k sobě přivinout a nikdy nepustit. 

,,Nemusíš se omlouvat. Sice to neříkám na potkání, ale pokud se někdo zeptá, odpovím mu. Nemám proč to tajit," nebyl to tón hlasu, jaký jsem čekala. Byl plný něžnosti a klidu. Žádný vztek nebo smutek. Ten hlas mi pomohl. Vzhlédnout a zahledět se mu do očí. Už byli zase jako dřív. Tajemné a hluboké. Znovu mě pohltili. Znovu jsem se v nich ztratila. ,,Mám nápad," přimouří oči a pozvedne jeden koutek úst do vzduchu. ,,Chceš o mě něco vědět? Dáme si hru. Jednu otázku ty, jednu já. Budeme se střídat." 

,,Proč já?" vyhrknu okamžitě.

,,Jak to myslíš?" lehce se zamračí a nechápavě nakloní hlavu na stranu. 

,,Proč se bavíš zrovna se mnou. Teda vím, že máme společný úkol, ale i předtím. Bavíš se jen se mnou a teď se mi chceš i svěřit. Tak proč zrovna já?" chtěla jsem to vědět. Bylo to něco, co mi leželo na srdci. Kromě toho, že mě neuvěřitelně přitahuje. 

,,Já sám moc nevím. Když jsem poprvé vkročil do třídy a spatřil tě v té lavici bylo to, jakoby si vyčnívala. Byla si úplně obyčejná, ale zároveň i výjimečná. Zkrátka mě to k tobě táhlo," můj dech. Vyrazil si na dlouhou dovolenou. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Jen jsem na něj zírala. Ta slova byla tak krásná. A vyšla z jeho úst. Z jeho krásných rtů. ,,Máš sourozence?"

,,Mladší sestru. Odkud je ta jizva na tvém zápěstí?" vážně by mi už měl někdo tu pusu zamknout. Nedokážu to zastavit. Zkrátka to ze mě vylítne a až poté si uvědomím, co jsem to vlastně plácla. 

,,Jsou věci, které nechceš vědět. Řekněme jen, že to je vzpomínka na mou horší minulost," Prohrábne si vlasy a opře se, aby si mě mohl celou prohlédnout. ,,Proč se se mnou bavíš ty? Myslím, že holky, jako ty, se s kluky, jako já, nebaví," znovu suží svůj pohled a zabodne ho do mě. 

,,Jak myslíš holka jako já? Ano, mám otce ředitele, ale to neznamená, že se nemůžu bavit s kluky tvého typu. Nezáleží mi na tom, co jsi zažil nebo co děláš. Přijde mi, že jsi fajn kluk a ráda si s tebou povídám. Cítím se s tebou dobře a proto se s tebou bavím. Stal si se součástí mého života," zvláštní pohled, co mi věnoval. Nerozeznala jsem z něj nic. Mlčel. Párkrát pootevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Ticho. Naprosté ticho. ,,Měli bychom dopsat ten úkol," odkašlu si, jelikož tohle nesnesu. Už několikrát mě vyvedl z míry. Znovu už ne. Nechci to být já, kdo tu je mimo. 

Zdravím. Jen vám chci sdělit, že se budu snažit vydávat od tohohle příběhu každý den, kromě víkendu, kapitolku, jelikož už to mám strašně dlouho rozdělané a potřebuju se posunout dál. Mám spoustu vymyšlených příběhů, ale nemůžu je vydat, dokud nějaké neukončím, takže se můžete těšit. Jinak, co na to říkáte? Will se nějak rozmluvil... Láskuju vás ;*