Broken pieces✔

-11-

,,Omlouvám se," vysoukám ze sebe a pomalu se k němu otočím. Chyba. Jeho oči. Omámili mě. Topila jsem se v nich. Lapali mě do sebe a nikde kolem mě nebylo záchranné lano. 

,,Vypadáš krásně," ani se nepohnul. Hleděl mi upřeně do očí a šeptl tyhle slova. Neustále mi hrála v hlavě. Jen ve slůvka. Má slůvka. Patřila mi. Řekl je mě. ,,Zajedeme na ten oběd," přeruší náš oční kontakt a tím i můj trans. Nevěděl, co mi tím způsobuje. Netušil to. Ale když jsem usedla k němu do auta a on se přese mě natáhl, aby mi zapnul pás, málem jsem zemřela. Ta jeho vůně. A blízkost. Ruka, která lehce zavadila o mé stehno. Ten dotek. Ihned mě to místo začalo pálit. Neřekl nic. Jen mi zapnul pás a vyjel po cestě. Celým autem panovalo ticho. Nikdo z nás ani nepípl. Oba jsme hleděli před sebe, občas jsem zavadila pohledem na jeho dlaních. Jak pevně svírali volant. Svaly se mu napínaly. Měl na nich pár šrámů. Jednu jizvu. Z pravé strany zápěstí na pravé ruce. Byla velká a nevypadal staře. Jak moc byla jeho minulost temná? A co když je i přítomnost? ,,Nedávno jsem tu byl s bráchou a líbilo se mi to," konečně je pryč. To trapné ticho. Prolomil ho svým hlasech. Tím chraplavým hlasem, který měl vždy na začátku, když promluvil. Postupně se mu zjemnil až do skoro andělského hlasu. Chtěla bych ho poslouchat každý den. Aby mi vyprávěl. O sobě. O nás. 

,,Párkrát jsem tu byla. Když se mamka rozhodne nevařit, vybíráme místo, kde se najíme. Táta nás sem párkrát vzal. Je to tu fajn," věnuju mu jeden milý úsměv. Ráda bych mu dala víc. Víc, než jen úsměv. 

Vyleze z auta a jako džentlmen mi otevře dveře. Pak jsme se oba přesunuli do bistra, kde jsme zabrali jeden box. Will si objednal burger a hranolky a já zeleninový salát a zvlášť hranolky. 

,,Dobře, takže jak jsme skončili u té části, kde se měli políbit, myslím, že bychom to měli nějak vylepšit. Zaplést. Třeba, že by se k ní už skláněl, ale pak by se odtáhl a přiznal se, že v opilosti líbal její sestru. Nebo tak něco," položí si ruce na stůl a začne mi vyprávět své myšlenky. 

,,Sestru ne. Co třeba nejlepší kamarádku. Něco, co bude pořádný zlom. A nepolíbil, ale vyspal," zamyslím se. Zase jsem se s ním uvolnila. Nechala svým myšlenkám a ústům volnost. 

,,A ona by ho tam nechala stát a pak se mu celou dobu vyhýbala." 

,,Ale nakonec by jí v dešti zaťukal na okno, ona by otevřela a on jí to vše řekl. Jak jí moc miluje a že ho to mrzí a že bez ní nemůže žít. No a nakonec by vyšla z domu ven, políbila by ho a byl by konec," vyhrknu. Mé tváře. Horkost v nich. Rudla jsem až na zadku. Hned, jak jsem si všimla jeho pohledu. 

,,Takže máš ráda romantické klišé?" pozvedne jeden koutek rtů nahoru a lehce se ke mě skloní. ,,Nic takového ale není. Neexistuje to." 

,,Právě proto. Miluju to. Ve filmech, v knížkách. Tam, kde to není skutečné, protože v realitě to je jiné. Chci to zažít alespoň na oko. Pocítit, jaké by to bylo. Vžít se do té dívky," sklopím zrak na stůl přede mnou. 

,,Jednou se objeví takový kluk, který ti klidně snese romantické klišé z nebe, jen aby ti dokázal svou lásku," šeptne a tím úplně ztuhnu. Hřála mě jeho slova. Přála jsem si, aby to byl on. Aby u mě také stál. V dešti. Promoklý na kost. Řekl mi, jak moc mě miluje. Políbil mě. V dešti. Málem mi to uniklo z úst. Málem by slyšel mé přání. Kdyby nám nepřinesli oběd. Kdyby nás nevyrušili. 

,,Proč žiješ s babičkou?" vypadne mi a on se zasekne v pohybu. Celé jeho tělo se napne a úsměv opadne. 

,,Oni zemřeli."

Zase po nějaké době jsem zpět a plně připravena vydávat kapitolky :)