Sbohem, Roxie ✓

19diciannove19

„Lásko?" obrátil jsem se k tobě ráno při snídani.

Roztřesenýma rukama jsi držela krabici s cereáliemi a sypala si je do mléka.

Tázavě ses na mě podívala. Všiml jsem si, že máš natržený ret. Asi jsem to včera fakt přehnal.

„Omlouvám se ti za ty facky a nadávky," pověděl jsem, naklonil se k tobě a dal ti pusu na tvář.

Lehce ses zachvěla pod mým dotekem a přikývla.

„Kurva, tak něco řekni! Tedy... promiň, zlato, klidně nic neříkej."

Byl jsem naštvaný, že mlčíš. A má pusa byla opět rychlejší než myšlení.

„Já... Nevím, co bych měla říct," špitla jsi nervózně, jako kdybych byl přísný učitel a zkoušel tě z něčeho, co ti vůbec nejde.

Snažil jsem se nějak odčinit to, jak jsem na tebe před chvílí vyletěl, a tak jsem tě jen pohladil a řekl: „To je v pořádku, lásko. A s tou Alicí se klidně můžeš přátelit. Jen ji sem nezvi bez mého dovolení. Přece sama víš, že cizím lidem bys neměla tak slepě důvěřovat."

„Dobře," přikývla jsi s přesvědčením.

Až postupem času mi došlo, jak byla má slova směšná.

Nebyla to Alice, komu jsi, Roxie, tak slepě důvěřovala.

Nebyl to ani žádný jiný cizí člověk.

Byl jsem to já.