That Egoist Vampire

1.

Alec byl celý měsíc úplně mimo. Už je to měsíc od jeho rozchodu s Magnusem a všechno jenom kazil. Nesoustředil se na práci, nedělal nic tak jak měl, nic se mu nedařilo. A to jenom proto, že měl pořád hlavu plnou Magnuse. Pořád nemohl uvěřit tomu, že se na něj jen tak vykašlal. Obětoval pro něj všechno, snažil se pro něj být tím nejlepším, a nakonec to bylo k čemu? Jen se vrátil k té hnusné upírce, kterou Alec ze srdce nesnáší! A on zůstal sám a se zlomeným srdcem.

Isabelle a Jace si o něj dělají starosti. Tohle není jejich milovaný bratr, který jim vždy zachraňoval zadek. Tohle nebyl jejich milovaný Alec, který je vždy vytáhl z brindy. Tenhle Alec byl zlomený nešťastnou láskou. Nic nepomáhalo. Nepomáhalo mu cvičení, o kterém se říká, že je prý dobré na depresi. Ani za mák. Alec byl čím dál tím víc smutnější.

Jednoho večera se na to už však ani Isabelle nemohla dívat. Isabelle ví, co je zlomené srdce. Ví, že není jednoduché zapomenout a tvářit se, jako kdyby určitá část vašeho života prostě neexistovala. Ale Alec se z toho musí dostat, minimálně se o to snažit. Nemůže se celý život už jenom užírat a nemůže být jenom zamčený ve svém pokoji! Takovým tempem ho brzo zabije démon, protože se nebude soustředit na svou vlastní práci a bude neopatrný. To on nikdy nebýval. On byl vždy ten zodpovědný, který vždy nad vším přemýšlel a snažil se řídit pravidly, jak jen to šlo, protože byl prostě takový. V poslední době však nebyl sám sebou, a to se muselo co nejdřív změnit a vrátit do normálu. O to se osobně postarám! Řekla si Izzy a hrdě vypjala hruď. Když si ona něco usmyslí, není dobré se jí plést do cesty. Umínila si, že dostane Aleca zpět na koně a udělá z něj zase jeho. Takže všichni pozor, Izzy jde na věc!

Slabě zaklepala na Alecovi dveře, a i když se nic neozvalo, tak vstoupila. Našla svého bratra přesně tak, jak očekávala. Seděl na kraji své postele, zíral před sebe a nic neříkal. Jenom koukal do prázdna a přemítal, u toho brečel. Isabelle si k němu klekla, aby měla oči zhruba ve výši těch jeho a pohladila ho po zádech.

"Alecu nebreč. Bude to v pohodě..."

"Jak by to mohlo být v pohodě?!" Rozkřikl se na ni a zvedl se. "Tolik to bolí! Jak mám zapomenout?!" Řekl a na obličeji vytvořil bolestnou grimasu, jako by byla jeho bolest nejenom psychická ale i fyzická. To byla věc, co Isabelle trápila asi nejvíc. Alecova bolest. Lovec stínů je velmi vášnivé stvoření, jenomže taky bezmezně věrné a Alec zrovna tak. Proto tomu rozuměla a měla hrozné obavy. Pak ji to napadlo.

"Pojď, ukážu ti." Usmála se. Alec na ni nechápavě pohleděl, avšak neprotestoval. Vlastně ho celkem zajímalo, co jeho sestra vymyslela a byl ochotný zkusit cokoliv. Byl si vědom toho, jak moc je zoufalý, jak moc mu chybí mužský dotek a jak moc se chce toho pocitu beznaděje zbavit.

Isabelle ho postavila před jeho skříň a začala se v ní přehrabovat. Všechno oblečení v ní bylo buďto černé nebo šedé. Žádné barvy, skutečně žádné. Aby to zkombinovala alespoň trochu, vybrala Alecovi šedé tričko, černé upnuté kalhoty a koženou bundu, na které mu vyhrne rukávy po lokty.

Mezitím, co vybírala, poslala Aleca se osprchovat. Ať na něm nejdou vidět slzy a ať je celý čistý a voňavý. Když vstoupil do pokoje, měl pocit, že se skutečně zbláznil. Všechno jeho oblečení bylo rozházené kolem a tvořilo malé kupky. Měl jenom ručník kolem pasu. Isabelle se na něj jenom nevinně usmála a poslala ho se obléknout do přichystaných věcí, zatímco to ona uklidí.

Alec se vrátil zpět do pokoje, až když bylo všechno zpátky na svém místě. Pojal pádné podezření, že jeho sestra možná čaruje. Izzy se tím nezaobírala, radši si posadila Aleca na židli a začala kolem něj běhat s fénem, hřebenem a lakem na vlasy. Chtěla, aby vypadal dokonale. A nakonec se jí to i povedlo, musela sama sebe pochválit.

Alec byl skutečně k sežrání. Ještě mu jeho úžasně udělaný rozcuch přehrábla rukou, aby se ujistila, že nemá vlasy zacuchané a celého ho ostříkala pánskou voňavkou, kterou vzala neznámo kde.

"Ještě se převléknu a můžeme vyrazit." Zakřenila se a odběhla do svého pokoje. Alec se sám na sebe slabě usmál do zrcadla. Opravdu mu to slušelo, už chápal, proč se Isabelle pořád tak fintí. Už teď se cítil o něco lépe, a to jenom jeho sestra pečovala o jeho vzhled. Když ale vypadal tak dobře, cítil se dobře. Ne úplně ale pořád asi víc než před hodinou.

Po malé chvíli vstoupila do jeho pokoje Isabelle v černých minišatech se stříbrnými doplňky a hezky nalíčená. Popohnala Aleca k pohybu, a tak vyrazili. Isabelle ho tahala po temném nočním New Yorku osvětleném jenom pouličními lampami a neony z výloh z obchodů a různých barů. Dost často se za nimi otočilo pár mužů a někdy dokonce žen. Alec však ve své hlavě všechny zásluhy připisoval Isabelle. Je prostě kočka, to se musí nechat.

Alec si už z dálky všiml světla velkého neonového nápisu nějakého klubu. Avšak lidé si ho moc nevšímali a nechodili dovnitř, ani ven. Podsvěťanský klub. Problesklo Alecovi hlavou. Isabelle však vypadala klidně, vyrovnaně a sebevědomě, a tak ji jenom následoval. Až když vstoupili dovnitř, tak Alec vykřikl na Isabelle, aby přehlušil hlasitou hudbu.

"Klub?! Vážně?! To mám jako někoho sbalit?! A ke všemu podsvěťana?!"

"Neboj bráško! Nebudeš balit, budeš balený! Já nám jdu pro pití! Počkej tady a kdyby se ti někdo přihovořil, tak se hlavně usmívej! Tvůj úsměv je úžasná zbraň, kterou každého odzbrojíš, využij ji!" Zakřičela na něj nazpět a ukázala zvednuté palce. Alec si povzdechl a opřel se o neonově podsvícený, něco jako, bar.

Kdo by tak mě chtěl sbalit? Pomyslel si Alec. Není na mě nic tak zvláštního...

"Ahoj." Ozvalo se vedle něj najednou. Alec leknutím mírně poskočil. Vedle něj stál muž s ostře řezanými rysi obličeje. Měl na tváři sebevědomí úšklebek a krásné modré oči. Alec byl okouzlen.

"A-Ahoj..."

"Takový fešák tady asi nebude sám, co?" Usmál se a napil se ze svého drinku.

"No, pokud se má sestra nepočítá, pak jsem tu sám." Usmál se Alec. Snažil se řídit Isabellinou radou a pořád se usmíval. Podle sebe vypadal jako blbeček, muž před ním si však myslel opak. Byl roztomilý.

"Super."

"Jsem Alec."

"Damon, sweetie." Řekl muž, ušklíbl se a podal si s Alecem ruku.

"Můžu tě na něco pozvat?" Zeptal se šarmantně. Alec se jenom jemně začervenal a přikývl. Damonovi se skutečně líbil, proto se snažil nasadit veškerý šarm, který v sobě měl. Tenhle večer se začal hezky rozjíždět.