Kiwi

Chapter 2

Zpracovávala jsem matčina slova a stále jsem nemohla uvěřit svým uším. Chce po mně moc. Nedokážu jen tak, protože to s otcem potřebují, využívat někoho slavného. Kor když je to můj celoživotní idol.

,,Zem volá Rositu!" Zamával mi táta před oblyčejem. Zatřásla jsem hlavou. ,,Omlouvám se vám, ale budu si to muset rozmyslet. Už teď jsem si však skoro jistá odpovědí." Tak moc nechci nic takového udělat. Vlést mu do života, dlouho ho obírat o peníze. Na druhou stranu ale vidím jedno velké plus- zabezpečení se. Zabezpečení sebe a mé rodiny, kterou bych ale potom asi byla nucena nenávidět. ,,Odcházím spát k Samovi. Zítra si zavoláme." Řekla jsem a vydala se do pokoje. Vzala jsem kufr a naházela tam nějaké oblečení, zas tolik ho nemám, takže nebylo těžké se rozhodnout, které si vezmu. Přešla jsem do koupelny a vzala si sprcháč, šampon, kartáček a tašku se šminkami. Vrátila jsem se zpět do pokoje a ze zásuvky jsem vytáhla nabíječku. Zapřemýšlela jsem se, jestli mám opravdu všechno a i s kufrem jsem se vydala do obýváku. ,,Máš nějaké peníze?" Zeptal se táta. ,,No, v peněžence mám asi 50 dolarů, ale to je všechno." Táta si smutně povzdechl: ,,Víc nemáme Ross, ale slibuju, že jednou bude všechno v pořádku. Jednou ano." Přišla jsem k tátovi a silně ho objala: ,,Já ti věřím tati, ale zároveň se bojím toho, že je jen jediná možnost, jak to celé napravit. Myslím, že víš jaká." Přikývl a pustil mě z objetí. ,,Mám tě rád zlatíčko, opatruj se a zavolej." Na to jsem zase přikývla já. ,,Už jdeš, Ros?" Přiběhla k nám máma. ,,Ano. Mějte se tu." Máma asi pravděpodobně něco chtěla říct, prostor k tomu jsem jí ale nedala. Do jedné ruky jsem vzala kabelku a do druhé kufr. Otevřela jsem si dveře, na sekundu se ohlédla za naším starým bytem a pak jsem se vydala k Samovi. Když jsem vyšla z baráku, tak jsem se rozhodla ohlásit se mu. ,,Čau Same, jdu k tobě přespat. Doufám, že si s tím ok." Chtěl mi něco, určitě moc hezkého, do telefomu říct, ale slovo jsem mu nedala. ,,Co kecám, je mi to jedno, jsem tam za deset minut." To už se Sam vzpamatoval. ,,Ros, mám tu přítele. Nevím jestli je to vhodné zlato. A navíc jsou tři ráno." Zahučel do telefonu. Poznámku o čase jsem odignorovala, zatímco u přítele jsem se s úsměvem pozastavila. ,,Tak to nás konečně seznámíš Samíku. Už je na čase. Jak dlouho že spolu jste?" Zeptala jsem se jakoby šibalsky. ,, Půl roku Rositko, ale opravdu si nemyslím že zrovna dnes ve tři je ten čas na to, abych vás seznamoval." Musela jsem se zasmát. ,,Nemáš na výběr Same, jsem před domem a vím, kde máte klíče." Sam asi ještě něco chtěl, ale já to vítězně típla. Tuhle vlasnost na mě nesnáší už od malička. Snad nikdy mu nedám poslední slovo. Známe se od tří let a už tehdy jsme byli nejlepší přátelé. Když nám bylo šestnáct, tak mi Sam oznámil, že je na kluky. Tehdy jsem málem začala rozhazovat konfety. Vždycky jsem si přála teplého kamaráda. A teď už je tomu půl roku, co ho přemlouvám, aby mi představil svého přítele, no Sam se k tomu nějak nemá. Možná se bojí, že mu ho nepochválím? Nebo možná toho, že si s ním nebudu rozumět? Každopádně, ať už má jakýkoliv důvod, tak má dnešním ránem smůlu. Z pod květináče vytáhnu klíče a mířím si to rovnou do jeho pokoje. Tam bych trefila i kdybych oslepla, jak často tam chodím, takže si na cestu ani nemusím rozsvěcet. Dojdu ke dveřím a ty se v tu chvíli rozlétnou.

,,Rosito Christiano Espinoso, co si o sobě sakra myslíš, když si v brzkých hodinách vyrazíš k nám domů?" Odmlčí se a pořádně se na mě podívá. ,,A s kufrem?!" Vyvalí na mě oči. ,,Vlastně jsem čekala, že mě přivítáš objetím a potom mi poskytneš pokoj hned vedle tvého, v kterém budu moc pobýt následujících pár dní, jelikož nemám jinou možnost, kde přespat. Zároveň bys mi taky už konečně mohl představit toho tvého štramáka." Usmála jsem se okouzlujícím a sebejistým úsměvem. ,,Já tě tak nesnáším." Usmála jsem se ještě víc. ,,Ne, ty mě miluješ." Na to se Sam zamračil. ,,Víš, že to prakticky není možné." Zakroutila jsem hlavou a roztáhla ruce. ,,Pojď ke mně ty moje chodící encyklopedie." Sam se ke mně rozešel a obejmul mě tak příjemně, jak to umí jen on. ,,Zítra mi všechno vysvětlíš Ros. A teď si pojď lehnout. Chceš do ségry pokoje?" Pokrčila jsem rameny. ,,Mám vůbec jinou možnost?" Sam se usmál. ,,Ne, ale přišlo mi slušností se tě zeptat. Z ruky mi vzal kufr a popostrčil mě do pokoje. Jeho sestra už rok studuje v opačné části země, takže je její pokoj volný. ,,Když budeš něco potřebovat, tak na mě zavolej, ale pamatuj, že dřív jak v deset nevstávám i kdyby si potřebovala zachránit před jistou smrtí. Na to jsem jen s úsměvem přikývla. ,,Budu s tím počítat. Tak dobrou Samí." Sam mi zamával, zavřel dveře a z chodby jsem ještě uslyšela: ,,Dobrou Rositko."

Možná by komukoliv připadalo divné, jak se oslovujeme, ale mi to myslíme ze srandy. Jsme spolu jako sourozenci a doufám, že se mezi nás nic a nikdo nedostane a že nám to přesně takhle vydrží až do smrti. A s těmito myšlenkami jsem se převlékla a kašlajíce na večerní hygienu si lehla do postele. Nevím, jak bude můj život pokračovat a koho v něm ztratím a zraním, jen doufám, že neztratím a nezraním sama sebe. ,,Dobrou noc Rositko." Řekla jsem sama sobě zavrtaná hluboko do svých myšlenek. Do svých myšlenek směřujích konkrétně k jednomu člověku, k Harrymu Stylesovi.