Kiwi

Chapter 6

Společně jsme došly před obrovský dům. Už z dálky vypadal opravdu dokonale a z blízka jste si mohli povšimnout, jak je pro něj označení dokonalý nedostačující. Zastavily jsme a vyměnily jsme si ohromené pohledy. Zatímco večírek uvnitř již jistě začínal žít, tak venku byl zatím klid. Měla jsem strach. Opravdu jsem se bála vstoupit a bylo mi jasné, že matka to na mně vidí. ,,Rosito?" Oslovila mě. ,,Chápu, že máš strach. Nebude těžké něco pokazit. Ale jedno si uvědom. Jsi krásná a sebevědomá. Dokážeš přesně to, co budeš chtít. Tak teď vejdi dovnitř a seznam se s Haroldem." Koutky se jí zvedly do úsměvu. Najednou jsem cítila, že mám opravdu podporu. Že i když nic není jisté, tak mi věří. A hlavně mi po opravdu dlouhé době přišlo, že mě má skutečně ráda. Najednou jsem si této události začala vážit. Vždyť se na tom všem daly najít i dobré věci. Jedna z nich je ta, že nás to třeba s rodiči znovu spojí a budeme mít hezký vztah, který jsme dříve mívali. A další z nich byla ta, že poznám mého idola. Vždyť i kdyby to nakonec nevyšlo, tak se seznámím s Harrym. Moje srdce začalo rychle tlouct. Představa toho, že uvnitř bude skutečně stát Harry mě potěšila. Po tolika letech, co ho tak moc obdivuji se s ním setkám.

Vešla jsem dovnitř s matkou po mém boku. Ještě jsem se ani nestihla pořádně rozhlédnout a už jsem ho spatřila. Stál nedaleko ode mě v padnoucím, jistě velmi drahém, obleku. V ruce svíral skleničku šampaňského. Mé oči se rozšířily. Vždycky jsem si ho představovala krásného, ale ve skutečnosti předčil jakékoliv mé představy. Nikdy jsem nespatřila někoho tak dokonalého, jako právě jeho. Hnědé vlasy měl čerstvě ostříhané. Toho jsem si všimla hned na první pohled. Jeho zelené oči na živo doslova zářili.

,,Tak co teď?" Zeptala jsem se matky, když mě seznámila s Marii. Stály jsme v dostatečné vzdálenosti od kohokoli, kdo by náš rozhovor mohl chtít poslouchat. ,,No měla by si přejít do jeho blískosti. Postávat kus od něj a když tě neosloví on, tak ho oslovit jako první. Měly bychom vymyslet důvod, proč ho oslovit. Něco nenápadného. K našemu štěstí vypadáš v těchto šatech nejen překrásně, ale i celkem bohatě. Nemyslím si, že by mohl odhalit náš plán ještě před tím, než začneme." Přikývla jsem. Jen jsem opravdu netušila, jak ho nenápadně oslovit. Ale to jsem ještě netušila, že nakonec to tak složité nebude.

,,Mohu vás vyrušit?" Vylekal mě něčí hlas těsně vedle mě. Zvedla jsem hlavu a opravdu překvapená zjistila, že je to sám Harry. Nechápala jsem, že mě oslovil. ,,Snažím se utéci před jistou paní, která má furt zájem se mnou hovořit, takže doufám, že když uvidí, že mluvím s někým jiným, tak mě nechá o samotě." Řekl a sikplenecky mrkl. Furt jsem se nemohla vzpamatovat, tak jsem jen přikývla hlavou. ,,Tak jak se vám tu zatím líbí?" Zeptal se, aby navázal konverzaci vhodnou na takovýhle večírek. ,,Teprve před chvílí jsem dorazila, ale zatím mi to tu přijde příjemné." Odpověděla jsem, ale vlastně jsem ani nevěděla, co říkám. Měla jsem úplně sucho v krku a navíc jsem na žádném takovém večírku v bohaté společnosti nikdy nebyla. ,,Nezaskočil jsem vás?" Zeptal se opatrně. ,,Nerad přivádím krásné ženy do rozpaků." Řekl s naprosto výžnou tváří. Ale najednou mu začaly cukat koutky a mě bylo jasné, že má o slušných rozhovorech stejné názory. Jsou prostě fraškou a konec. Nikdy jsem nepochopila, jak mohou lidé žít, když vedou dokola furt ty stejné nudné rozhovory, kterých máme stejně všichni dost. Na druhou stranu,nikdy jsem nepatřila mezi dívky s nějakým vychováním, takže to to možná nějakým způsobem odůvodňuje. ,,Ale prosím vás, mě s takovou lehkostí do rozpaků nepřivedete." Pokusila jsem se o úsměv, ale jsem si jistá, že byl dost chabý. ,,Tak to jste mě uklidnila slečno." U slova slečno se zasekl. Pochopila jsem ale, že to bylo naschval. Chtěl se tak dozvědět mé jméno. ,,Rosita Espinosa." Pověděla jsem mu své jméno a natáhla k němu pravou ruku. ,,Harold Edward Styles." Řekl a mou rukou potřásl. ,,Ale říkejte mi Harry. Nesnáším oslovení Harold." Dodal a pro odlehčení pozvedl jeden koutek rtů. ,,Když jsme se tu tak seznámili, nedala by jste si se mnou skleničku něčeho?" Zeptal se a já až moc rychle příkývla. Nebyla jsem na takovou zdvořilou mluvu zvyklá. Upřémě jsem se necítila úplně pohodlně. Harry mluvil, jako kdybychom byli u nějakého dvora před několika staletími. Věděla jsem, že tak mluví jen z čistého vychování, ale doufala jsem, že brzy přestane. Společně jsme se rozešli k menšímu baru, který nebyl daleko od nás. A v tu chvíli jsem zahlédla matku. Vycházela ze dveří vedlejší místnosti a jakmile uviděla, s kým mluvím, tak se zastavila ve své cestě ke mně. Povzbuzujíc se na mě usmála a pomalu změnila svůj směr, aby si toho nikdo nevšiml.

K mému překvapení muj plán dokonale vycházel. S Harrym jsem se bavila už nějakou chvíli a začínala jsem si být jistá, že jsem mu alespoň trochu sympatická. I přes to, že Harryho vtipy nejsou zrovna vtipné, tak jsme se opradu hodně nasmáli. Cítila jsem, že si opravdu rozumíme. Ale přesně to ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit. Harry je dobrý člověk. Ale moje plány rozhodně dobré nejsou. Věděla jsem, že nebude těžké mu v budoucnosti ublížit. I kdyby to bylo sebevíc nechtěně. Jednou se to prostě stane. Tomu nezabráním. Zatřásla jsem hlavou. Musíš se soustředit Rosito. Prostě musíš. Opakovala jsem si to v hlavě stále dokola, ale cítila jsem již jistou únavu a opilost. Věděla jsem co dělám, ale bála jsem se, že řeknu něco, co bych úplně neměla vypustit nahlas. Rozhodla jsem se, že potřebuju plně vystřízlivět. ,,Potřebuji asi na vzduch." Oznámila jsem Harrymu. ,,Rád tě, tedy vás, omluvám se, doprovodím." Usmála jsem se. ,,Co si takhle potykat? To vykání je takové nepřirozené." Navrhla jsem a doufala, že bude souhlasit. Už mi to vykání nějak stačilo. A Harry? Souhlasil. Opravdu jsem si oddechla. Atmosféra díky tomu začala být uvolněnější a můj mozek to pod menším vlive alkoholu lépe vztřebával.

Společně s Harrym jsme vešli do velké zahrady, která se za domem ukrývala. Pár lidí tu bylo, ale určitě mnohem méně, než uvnitř. Začínala jsem pociťovat studený vzduch, který se mi dostával do plic. Najednou jsem cítila, že mé rozhodnutí možná nebude tak špatné. Stojím po boku muži, jež pro mnoho dívek znamená naprosto všechno. Přináší to jistý pocit vyjímečnosti. Takový, že jsem alespoň nějakým způsobem jedinečná a nikdo mi to prostě nesebere. I kdyby mi to nevyšlo, budu mít alespoň tuhle krásnou vzpomínku. Večer, který jsem prožila s někým tak dokonalým, jako byl právě on. Musela jsem se nad tím vším usmát. Události posledních dnů se zdály tak neuvěřitelné, až jsem to nechápala. A přeci jsem tu stála po jeho boku. A přeci jsem se smála jeho vtipům, které postrádaly jakoukoliv vtipnost. Ale v tu chvíli jsme to byli prostě jen my. Stojící spolu v zahradě. Já doufala v lepší zítřky. V co doufal on? To jsem neměla ponětí. Ale v tu chvíli bych dala snad všechno za to, abych to věděla. Abych se mu dostala blíže a vcítila se do něj. Nakonec mi toho k štěstí stačilo docela málo. Protože ano, v tento okamžik jsem byla opravdu šťastná.