Kiwi

Chapter 5

,,Víš, rozhodl jsem se, že už se nebudu vázat  k jednomu chlapovi. Akorát by mi pak zase někdo ublížil. Chlapy budu mít už jen do postele." Řekl Sam, když mi namotával pramínek vlasů na kulmu. ,,Zrovna k tobě mi to moc nejde Samí." Povzdechla jsem si. Jeho rozhodnutí chápu, ale nelíbí se mi. Jak ho znám, tak si tím ublíží akorát ještě víc. ,,Mně taky ne, ale je čas na změnu. Nebaví mě být zasraným terčem, od teď budu zkurvenou šipkou." Tomu jsem se prostě musela zasmát. Jinak to ani nešlo. ,,Hele nesměj se mi Ros, ty bys to taky udělala." To bych sice možná udělala, ale k němu to nesedí. Pomyslela jsem si. ,,Já nevím Same. Prázdnej sex je o ničem. Není škoda toho, žít bez lásky?" Zatvářila jsem se až přehnaně poeticky a ruce spjala na hrudníku. Samozřejmě jsem si z něj dělalala srandu. Sam sundal pramínek mých vlasů z kulmy. ,,Já sám nevím, ale takhle už mě to nebaví." Nabral další pramen. ,,A z jiného soudku, tenhle pramen je poslední. Kolik máš ještě času, než budeš muset vyrazit?" Zeptal se mě. ,,No, tak teď je půl čtvrté a mám tam být v šest. Takže ve čtvrt na šest musím jít. Zbývá mi tedy hodina a třičtvrtě." Sam pokýval hlavou a sundal z  kulmy i poslední pramen. ,,Tak to není moc času na zbyt. Měla by ses jít namalovat." Řekl a popohnal mě rukou. ,,Sakra Same, nekomanduj mě. To krásně stíhám. Navíc mám hlad, takže nejdřiv něco sním, a potom až se namaluju." Odpoěděla jsem a vykročila jsem do kuchyně. ,,Zapoměla jsi dodat, že sníš něco, z mojí lednice." Ozvalo se za mnou. Protočila jsem oči. ,,Až budu žena miltimilionáře, tak ti to oplatím." Zavolala jsem na něj a už jsem jsem se hrnula k jeho lednici.

,,Vypadáš dokonale!" Pronesl Sam, když jsem si obouvala boty. ,,Taky bych řekla." Sam mě probodnul pohledem a tak jsem dodala: ,,Díky, samozřejmě." A poslala mu vzdušnou pusu. Vzpřímila jsem se a podívala se do zrcadla. A v tu chvíli jsem snad po prvé za život byla se svým vzhledem opravdu spokojená.

,,Nastal čas odchodu, mylady." Řekl Sam a navlékl mi na záda lehoučký kabát. ,,Ó děkuji, šarmantní pane." Usmála jsem se na něj a udělala mírné pukrle. Oba jsme z toho dostali hrozný záchvat smíchu. ,,Ale teď už by si vážně měla běžet Ros." Řekl Sam a popohnal mě. ,,Vždyť už jdu." Protočila jsem očima, jako už dneska asi stokrát.

Venku bylo chladno. Ale to je ostatně v Londýně skoro pořád. Rozešla jsem se trošku svižnější chůzí, abych se alespoň trochu zahřála. Hlavou mi pořád lítalo jen to, že nadešel ten den, kdy se konečně musím dát dohromady a zapůsobit na Harolda Edwarda Stylese. Jednou a provždy. Na tvář se mi vydral mírný úsměv, ale tak rychle, jak se objevil, tak i zmizel. Celá jsem se ze stresu začala třást. To zvládneš Ros. Jsi silná nezávislá žena. No, i když, v téhle situaci možná ne tak úplně nezávislá.
Zakroutila jsem sama nad sebou hlavou. Už asi vážně nejsem normální. No tak, Rosito Espinoso, uvažuj jako normální člověk.

Míjela jsem ulice a čím dál více jsem se blížila k místu určení. A až teď mi došlo, že vlastně nevím, jestli jde jen máma, nebo i táta a taky jsem netušila, v kolik přesně přijdou. Neváhala jsem a vytočila mámy číslo. ,,Ahoj Ros, pročpak mi voláš?" Zeptala se. ,,Chtěla jsem jenom vědět, jak to s vámi vypadá, vlastně jste mi neřekli, jak to s příchodem vidíte vy." Odpověděla jsem. ,,No, vlastně tam jdu jen já bez táty, jemu se tam nechtělo a mně přišlo divné, že by jsi tam od nás šla jen ty, když Mariu vlastně neznáš." To je pravda. Bylo by opravdu divné přijít jen tak na večírek někoho naprosto cizího. ,,Sejdeme se někde, abychom tam přišly spolu?" Zeptala jsem se. Upřímě až teď jsem si uvědomila, že tam nechci přijít sama. Cítila bych se tam asi dost divně. ,,Určitě. Kus od Mariina domu je nějaká kavárna, tak se sejdeme před ní." Pověděla máma a než jsem stihla něco říct, tak mi to típla. Ale nemohu si stěžovat. Tohle dělám taky. Alespoň vím, po kom to mám.

Už z dálky jsem mámu poznala. I když spolu teď zrovna moc dobře nevycházíme, tak jsem musela uznat, že jí to vážně slušelo. Měla krásné černo-bronzové šaty a byla namalovaná jen velmi lehce, stejně jako já. Zasmávala jsem a ona se usmála. Rozešla se mi naproti a objala mě. ,,Sluší ti to mami. Vypadáš tak na 25." Mrkla jsem na ni. Ona se zasmála. ,,Ty vypadáš přímo nádherně. Máš to v kapse a to tě ještě ani neviděl." Na to jsem se zase zasmála já. ,,Děkuju moc." Ona jen zavrtěla hlavou. ,,Ne, to já děkuju. Za všechno." Nemusela už nic říkat, já úplně přesně chápala, jak to myslí.

Ahoj,

dneska jde opravdu a krátkou kapitolu, ale slibuju, že další by měla stát za to.

sl1