Vzbudilo mě až ranní slunce. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale mé znamení zla se rozpálilo a nabývalo na síle. Vyhrabala jsem se z postela a něco na sebe hodila. Jak jsem později zjistila, měla jsem na sobě černé džíny a bílé tričko s dlouhým rukávem. Vyšla jsem z komnaty a zamířila jsem si to přímo k hlavní síni, kde se konaly všechny naše schůze. Dorazila jsem jako poslední. Pán zla už tam stál a s rozčíleným pohledem na mě zíral. ,,Kde jsi byla?!
..Musela jsem se zkulturnit můj pane."
,,A to by nešlo rychleji!"
,,Crucio!"
Křičela jsem a svíjela se v ohromných bolestech. Připadalo mi to, že to trvá celou věčnost. Když konečně přestal, přikázal mi ať se posadím. Námahavě jsem se postavila a sedla si vedle Dolohova. ,,Mí věrní, vítám vás! Dnes je pro mě velký den. Konečně mám hůlku, která má neomezenou moc. Jsem neporazitelný. Chci ji vyzkoušet v praxi, a tak jsem si řekl, že bychom mohli zaútočit na mistostvý světa ve famfrpálu. Ještě dnes večer svolám schůzi a probereme náš plán a potom už budete moct znovu uplatnit své kouzelnické nadání. Můžete odejít."
Stoupla jsem si a šla ven na zahradu. Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko a všude kolem byl sníh. Bylo opravdu divný, že sníh už padal na podzim. Pomyslela jsem si. Jen tak jsem tam stála a přemýšlela o dnešním večeru.
Vítám vás u mé sedmé kapitoli z knížky Život smrtijedky. Doufám, že se vám mé dílo líbí. Přeji krásný zbytek dne
ČTEŠ
Život smrtijedky
RandomÚryvek z příběhu: Byl pozdní podzimní večer a já jsem musela splnit úkol, který mi dal můj Mistr. Musela jsem to splnit nebo mě umučí k smrti.. Jsem jedna z nejvěrnějších a nejobávanějších smrtijedů vůbec. Musela jsem si dávat pozor na členy fénixov...
