VÝSLECH ČÁST PRVNÍ

121 5 0
                                    

Vzbudila jsem se v temné místnosti s jedním malým okénkem, na kterém byly černé závěsy. Jedna postel, na které sedím nebo spíš ležím. Vedle postele malý stoleček. Připadalo mi to jako nějaké vězení. Naproti mé posteli byly dveře. Zkusila jsem vzít za kliku, ale marně. Věděla jsem, že budou zamčený, ale za zkoušku nic nedám. Sedla jsem si na postel, opřela jsem se o zeď a čekala. Po dlouhé době někdo konečně odemčel dveře. Ve dveřích stál mladý muž s krátkými hnědými vlasy. Přešel ke mně a popadl mě za zápěstí. ,,Pojď se mnou a nevzpírej se." Zvedla se a šla za ním. On mi pořád držel zápěstí. Docela to i bolelo. Došli jsme až k dveřím na konci chodby, otevřel je a já uviděla spoustu lidí stojící do kruhu. V prostřed byla židle, na které byly položené pouta. Prošli jsme otvorem který nám vytvořili. Ten muž vzal pouta do rukou a posadil mě na tu židli. Na ruce mi dali pouta a nohy mi přivázali k nohám židle. Poodstoupil ode mě. Postavil se do kruhu. Z kruhu vystoupil starší muž s bílími vlasy a s očima kalně zelenýma. Strašně mi někoho připomínal. Vypadal skoro jak Ollivander, že by to bylo jeho dvojče. Řekla jsem si v duchu. ,,Kde je můj bratr?"
,,Ve vězení."
,,A proč ste ho zajali?"
,,To jsou až moc důvěrné informace, které by neměl nikdo z našich nepřátel znán."
,,Mluv!"
,,Mě se ale nechce."
,,Mluv! Já chci vědět, kde je můj bratr."
,,Zajatý."
,,To jsi mi toho ale řekla."
Z kruhu vystoupila mladá žena.
,,Myslím, že jí můžeme dát veritaserum pokud nám to ovšem neřekne sama od sebe. Mluv nebo ti dáme veritaserum."
,,Já nikdy neprozradím naše plány."
,,No jak chceš, doneste někdo veritaserum."
Nějaký starý muž té ženě podal veritaserum. Přiblížila se ke mně a chtěla mi nalít do krku veritaserum. Jenže já jsem uhnula hlavou. ,,Chytněte ji někdo tu hlavu prosím."
Bratr Ollivandera mě chytl pevně za hlavu. ,,Můžeš." Vlila mi do krku veritaserum a já cítila jak mě pohlcuje pocit prázdnoty.

Život smrtijedkyKde žijí příběhy. Začni objevovat