Psychopat

5.kapitola- Psychiatrie?

Když táta držel ten nůž, řekl ,,To tys zabila ty dva nevinné kluky?" Zbledla jsem a začala jsem být nervózní.
,,N-ne..." řekla jsem nervózně a táta znovu spustil ,,Tak bylas to ty nebo ne?!" zařval na mě...V tu chvíli jsem se přiznala. ,,Ty krávo jedna! Patříš do cvokárny!.... Pošlu tě na psychiatrii!"
V tu chvíli mi stekla slza. Najednou zazvonil někdo na zvonek. ,,Á to bude policie...už si pro tebe jdou!" začal mě táta strašit. Pak otevřel...no né ...policie tam vážně byla. Policisté vstoupili dovnitř a pozdravili. Já jsem nenápadně odešla do svého pokoje.
Přitom jsem odposlouchávala za dveřma. Jeden policista spustil ,,Máme pro vás velmi nepříjemnou zprávu... máme prověřeno, že otisky na obou mrtvých chlapcích jsou vaší dcery"
V tu chvíli jsem podél dveří pomalu padala na zem a následně se chytla za hlavu. Nemohla jsem nic dělat. Oni se tam pořád o něčem bavili a já už jsem ani neslyšela co, protože zmizeli v kuchyni a šli si sednout do obýváku.

Najednou mě táta zavolal. Já jsem pomalu otevřela dveře od svého pokoje a pomalu jsem nakráčela do obýváku. ,,Ano?" zeptala jsem se.
,,Barbaro, jsi vážně psychicky nemocná. Ještě zajedeme za psychologem a ten to prověří, ale my si myslíme že by ses měla léčit...jsi pro toto město jinak nebezpečná" řekl policista a já jsem najednou začala histerčit. Začala jsem se dívat zmateně okolo sebe, zrychlil se mi dech a začala jsem neklidně běhat po obýváku a hledala jsem něco, čím bych mohla něco rozbít abych se uklidnila. Vůbec jsem totiž nechtěla do žádné psychiatrie, nebo do něčeho, kde by mě mučili nějakými terapiemi.
Vzala jsem baseballovou pálku a rozbila jsem s ní jednu vázu a okno.

Za nějakou dobu mě policajti uklidnili a jeden řekl ,,To by se vážně mělo léčit..." ,,Asi to tak bude lepší" řekla máma a já jsem jen pořád klidně seděla a hleděla na policistu.
Po chvilce mi policista řekl, ať se jdu obléct, protože pojedeme za psychologem. Tak jsem se v klidu oblékla a obula boty. Nastoupila jsem do policejního auta a máma jela semnou. Nevím co bych si bez její přítomnosti počala. Bála jsem se a potřebovala jsem u sebe někoho mít.

Když jsme dojeli na stanici za psychologem, tak mě hned posadili na studenou železnou židli a hned vedle mě mámu. Za námi stáli dva neozbrojení strážníci velcí jako hora.
Hned poté přišla velmi sympatická psycholožka. Začala se mě různě vyptávat a když došla k otázce ,,Proč jsi zabila své dva spolužáky" tak jsem se na ní vražedně podívala. Najednou jsem se přestala tak bát. Něco...jakoby se ve mě změnilo. Začala jsem se hlasitě smát a nikdo nechápal proč.
Po smíchu jsem konečně odpověděla
,,Byli to dva nevychovaní drzí spratci...jak krásný pocit konečně vidět mrtvé těla takových idiotů"
Řekla jsem a znovu se začala smát. Nikdo mě nechápal.

Po návštěvě psychiatra jsme jeli ještě ke mě domů. Policisté nám v autě oznámili ,,Je potřeba začít léčbu hned. Je totiž dost možné, že může vyvraždit celou rodinu. Je to psychopat" když to policista řekl, tak už jsme byli u paneláku, kde jsme bydleli. Prý jsem si měla sbalit jen potřebné věci, rozloučit se a hned se vrátit do auta.
Tak jsem tak udělala...sbalila jsem si věci, rozloučila jsem se s rodiči a sestrou, nastoupila jsem do auta a vyjeli jsme. Máma mi s brekem mávala. To jsem se divila když mě s tátou celou dobu bili.

Jeli jsme tak 10 minut a už jsme byli na místě. Vystoupila jsem z auta a hned mi nasadili pouta a jeden policista mi vzal kufr. Ke vchodu se hned nahrnuli dva další policisté, kteří vypadali jako obrovské gorily a každý mě držel z jedné strany.
Už teď jsem viděla, jaké to tady bude peklo.

Co se bude dít dál? To se dozvíte v další kapitole