Psychopat

10.kapitola- Rande

Ráno jsem se probudila v Cameronově
posteli, ale nebyla jsem tam sama. ,,Dobré ráno můj psychoušku" řekl Cameron, který ležel vedle mě.
,,Co se včera stalo?" zeptala jsem se ho.
C: ,,Ty si nepamatuješ? Podlehli jsme a měli jsme krásnou noc"
B: ,,Ano, pamatuju."
C: ,,Jdu ti připravit snídani"
řekl a dal mi pusu na tvář.

Šla jsem se osprchovat, převléct se a nějak upravit. Potom jsem přišla do kuchyně a tam už to krásně vonělo.
U sporáku stál Cameron bez trička a něco vařil. Přišlo mi to moc sexy.

B: ,,Hezky to voní, co to bude?"
C: ,,Lívance"
B: ,,Ty mě nějak rozmazluješ ne? Včera palačinky, dneska lívance"
C: ,,Zasloužíš si to"
Pak jsem přišla k němu a řekla jsem:
,, Nepotřebuješ pomoct?"
Cameron se na mě podíval a s úsměvem odpověděl:
,,Není třeba, díky...ty se jen posaď ke stolu a čekej"

Šla jsem se posadit ke stolu a v tu chvíli už byla snídaně hotová.
Cameron přinesl jídlo na stůl.

C: ,,Dobrou chuť"
B: ,,Děkuji"

Chvíli jsme jen tak jedli a najednou se Cameron zeptal:
,,Nechci tě nějak naštvat. Nemusíš odpovídat, ale chci se i tak zeptat. Jaký byl vlastně tvůj život do té doby, než jsi potkala mě? Neboj se, mě můžeš věřit, mě můžeš říct cokoliv''
Nervózně jsem se na něho podívala. Dále jsem mlčela.
C: ,,Promiň"
Podívala jsem se na něho a spustila:
B: ,,Do mých 14 jsem měla normální život...když se mi ale narodila ségra, táta hned po čtyřech dnech od jejího narození ztratil práci. Museli jsme se přestěhovat na ubytovnu a tam mí rodiče žijou doteď..."
Řekla jsem mu asi vše. Důvěřovala jsem mu. On poslouchal. Vypadal, že ho to zajímá.
B: ,,...no a pak jsem utekla z psychiatrie a pak jsi mě potkal ty"
Cameron se na mě chvíli díval a pak řekl: ,,To je mi líto"
Když to dořekl, tak mě objal a dal mi pusu na čelo.

Nechtěla jsem ho opustit. U něj se cítím v bezpečí a je mi s ním krásně. On pak řekl: ,,Co kdybych tě dneska pozval na večeři?"
B: ,,To zní dobře, ale přece víš, že mě hledají."
C: ,,No jo, to je pravda. Tak co kdyby jsme si udělali tajné rande někde večer při západu slunce? To už nikdo nepozná, že jsi to ty. Bude tma"
B: ,,Hmm...tak dobře"

Hned po té jsme se šli dívat na televizi na jeden romantický film. Když skončil, Cameron vstal z gauče a řekl. Půjdu vařit oběd. Chtěl uvařit kuře, ale zjistil, že nemá kuře.
,,Půjdu nakoupit jen tady za rohem. Za chvíli jsem zpět"
B: ,,Dobře"

Vzal si peněženku a šel. Hned jak se za ním zavřely dveře, šla jsem mu trošku prohledávat byt. Najednou jsem narazila na fotoalbum. Otevřela jsem a tam byly fotky s ním a jeho rodiči. Byl tak roztomilý když byl malý. Otočila jsem na poslední stranu a tam jsem zjistila něco nečekaného.
Byla tam fotka z pohřbu...byl to pohřeb jeho rodičů. Bylo mi ho moc líto.
Šla jsem do kuchyně a Cameron zrovna přišel.

C: ,,Jsem zpátky"
řekl a já jsem si všimla, jak drží v jedné ruce maso a v druhé krásnou kytici růží.
C: ,,Tady je oběd...a tady je krásná kytice pro moji krásnou Barču"
B: ,,Jé děkuju moc...tos nemusel"
C: ,,Ale ano musel"
řekl a dal mi pusu. Hned po té začal vařit oběd.

Poobědvali jsme a šli si na chvíli lehnout. Jen tak jsme leželi na rozloženém gauči a povídali si. Pak mě napadlo se ho zeptat:
,,Nechtěl by jsi mi taky říct něco o svém životě?"
zeptala jsem se ho nenápadně a on spustil:
,,No dobře. Měl jsem obyčejné dětství...
ale za to šťastné...teda...až do jednoho okamžiku. Žil jsem s rodiči v jednom bytě na druhé straně města až do mých 9 let. Jednoho dne, kdy jsem měl 9, jsme se rozhodli, že pojedeme s rodinou do Zoo. Všechno probíhalo dost dobře. Když jsme ale jeli zpět domů, tak nás potkalo neštěstí. Měli jsme autonehodu. Nějaký ožralý idiot nám to napálil přímo do našeho auta.
Já jsem přežil. Mí rodiče bohužel takové štěstí neměli. Od té doby jsem začal žít s dědečkem. Před 11 měsíci už jsem byl plnoletý a rozhodl jsem se žít sám, tak jsem se přestěhoval sem."
B: ,,To je mi líto...myslím...tvých rodičů"
C: ,,Už jsem se s tím srovnal"
B: ,,Hmm...je náhoda že si Bůh vybral zrovna nás dva''
C: ,,Já bych řekl, že spíš osud"
když to Cameron dořekl, tak se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila.

O 6 hodin později
C: ,,Barb...běž se nachystat... ať stihneme západ slunce"
šla jsem se upravit a nějak hezky obléct. Vzala jsem si ještě svou malou kabelku, podívala se do ní a zjistila, že mám vlastně tu zbraň. Nechala jsem si jí v kabelce a vyšla z koupelny.
Tam už na mě čekal upravený Cameron v hezké světle modré košili a černých džínách.
C: ,,Moc ti to sluší"
B: ,,Děkuju, tobě taky"
C: ,,Můžeme vyrazit?"
B: ,,Jasně"

A tak jsme vyrazili. Bála jsem se že mě někdo pozná a zavolá na mě policii. Tak mi Cameron půjčil své sluneční brýle, které měl jen tak náhodou u sebe. Chvíli jsme jen tak šli a povídali si. Pak ale nastalo trapné ticho. Cameron mě chytl za ruku a tak jsme po zbytek cesty šli.
Pak jsme najednou zabočili k lesu.
Chvíli jsme šli do takového kopečku
B: ,,Už tam budeme? Já už nemůžu"
C: ,,Ještě kousek"
Dořekl to a za chvíli jsme byli na vrcholku kopečku. Bylo odsud krásně vidět na celé město. Západ slunce už pomalu nastal.

Sedli jsme si na zem a jen tak jsme se dívali na město a zapadající slunce.
Bylo to krásné. Položila jsem hlavu na jeho rameno a on zase položil svou hlavu na tu mou. Chvíli jsme si povídali a když bylo slunce skoro zapadlé, začali jsme se líbat.

Po zpáteční cestě jsme se drželi za ruce. Byl to krásný a romantický den.
Když jsme došli zpet do města, tak jsme museli přejít přes silnici.
Na druhé straně silnice si Cameron všiml, že mu na cestě vypadla peněženka. ,,Jejda" řekl. Ani se nerozhlédl a vrátil se pro ní.
,,Pozór!" to byla asi poslední věta, co odemě uslyšel.

Smutný konec, ale příběh ještě nekončí. Co bude příště? Cameronův pohřeb? Návrat zpět do psychiatrie?
Útěk? To se dozvíte v další kapitole.