Psychopat

12.kapitola- Konec

O 3 týdny později
Já jsem seděla v pokoji. Celkem jsem se nudila. Pořád mi chyběl Cameron. Co když se nakonec neuzdravil? Co když to nepřežil? Pořád jsem si kladla různé otázky.

Jednoho dne se ale stal nejspíš zázrak.

Z Cameronova pohledu: Dnes mě pustili z nemocnice a já věděl, co udělám jako první. Měl jsem sice zlomenou nohu a chodil jsem o berlích, ale ani tahle maličkost mě nesmí zastavit.
Nasedl jsem na autobus. Kam jsem měl asi namířeno? Samozřejmě. Směr Psychiatrie.

Dojel jsem na zastávku, která byla psychiatrii nejblíž a dál jsem musel kousek pěšky. Noha mě sice bolela, ale nic mě nezastavilo.

Přišel jsem ke vchodu a tam stáli dva strážníci. ,,Potřebuju mluvit jen s vedoucí" řekl jsem a pustili mě dovnitř.
Když jsem došel ke kanceláři, poprosil jsem jestli by mě nepustili k Barbaře na návštěvu. ,,Dobrá, ale půjdu radši s vámi" řekla vedoucí a vstala ze židle. Hned za ní šel policista.
Došli jsme k pokoji od Barbary.

Z pohledu Barbary:
Jen jsem tak seděla a najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřely se a v nich stál policista, vedoucí a...hlavně Cameron. Vstala jsem z postele, nasadila jsem překvapený pohled a řekla ,,Camerone...ty žiješ"
Cameron vstoupil do místnosti společně s vedoucí, která se na mě překvapeně dívala a taky s policistou.
Cameron si sedl ke mě na postel. Objala jsem ho a pak jsme se začli chvíli líbat. Bylo nám úplně jedno, že vedle nás stojí nějací další lidi. Bylo nám to ukradené.
,,Co to má znamenat?" zeptala se vedoucí.
B: ,,Promiňte"
C: ,,Dlouho jsme se neviděli"
Vedoucí: ,,Počkat...vy spolu máte něco víc?"
C: ,,No dá se to tak říct"
Vedoucí: ,,A já myslela, že většina psychopatů nemá city"
B: ,,No tak já patřím do té menšiny"
Vedoucí: ,,To je neuvěřitelné... Jindy se chováš jak psychopat Barbaro, ale v přítomnosti Camerona se chováš ... normálně"
C: ,,Už je to tak"

V tu chvíli jsem vstala, přišla jsem blíž k vedoucí a řekla jsem
,,Slečno... Byla jsem celou dobu taková, protože mě doma týrali. Bili mě. Ve škole mě zase šikanovali. Nevydržela jsem to a začala se chovat jako psychopat. Ale i takový psychopat jako já může mít své city. Pak mě našel tady Cameron. Kdybych neutekla, tak je to semnou pořád horší a horší. Cameron je něco jako můj psycholog. Ale psycholog, kterého narozdíl od ostatních mám ráda"

Vedoucí: ,,Páni...asi máš pravdu. Měla bych návrh. Když ti Cameron takhle pomáhá, tak by sem na psychiatrii mohl občas chodit..."
C: ,,Budu chodit klidně každý den''
Vedoucí: ,,... a pokud se to začne zlepšovat až tak, že budeš úplně zdravá, klidně tě milé ráda propustím. Ale budeš muset hodně dokázat"
B: ,,Budu se snažit"
Vedoucí: ,,Dobrá. Teď vás tu nechám na chvíli o samotě"

Řekla a odešla.

B: ,,Tys sem zamnou přišel i se zlomenou nohou?"
C: ,,Jasně, pro tebe vše"
B: ,,Myslíš si že to zvládnu?"
C: ,,Jsi silná. Zvládneš všechno. A víš, že láska vždycky zvítězí"

Po té jsme se na sebe podívali, usmáli se a začli se znovu líbat. Krásný pocit.
Pak mi ještě řekl, že zamnou bude chodit každý den a bude mi pomáhat.

A tak se taky stalo.

Po několika měsících
Bylo 24. února, den mých narozenin. Měla jsem už 17. V ten den mě propustili. Byla jsem už prý dostatečně zdravá. Dostala jsem taky diplom. Nastoupila jsem taky na střední školu v New Yorku. Sice trochu pozdě, ale nějaké to vzdělání jsem už měla.

Tam to bylo super. Našla jsem si nejlepší kamarádku. Jmenovala se Sára. Bylo to lepší než na minulé škole. Nikdo mě tam nešikanoval. Měli jsme celkem dobrý kolektiv. Kamarádila jsem se se všema ve třídě. Občas jsem jim vyprávěla příběhy z Psychiatrie nebo celkově z mého ,,minulého" života. Nesmáli se mi. Naopak je to dost zajímalo.

Cameron chodil o ročník výš. Bylo super, že jsme chodili spolu do školy.
Sociálka mě k mým rodičům už nepustila. Naštěstí mi dovolila bydlet s Cameronem. On už je totiž plnoletý.

Cameron měl pravdu. Láska vždy zvítězí ❤️

THE END