Psychopat

7.kapitola- Útěk

O 8 měsíců později
Bylo léto, přesněji 24. července. To už mi bylo 16. Toho dne jsem se rozhodla pro osudovou věc. Chtěla jsem utéct. Je to dost riskantní a na 90% se mi to asi nepovede, ale už jsem tady prostě nechtěla trčet.

Léčba mi nijak nepomáhala. Já už jsem dlouho nebyla na čerstvém vzduchu a začínala jsem mít hrůzu z tak malé místnosti. Dlouho jsem neviděla žádné jiné lidi než ty z léčebny a rodinu.
Je 14:30 a já chystám svůj plán. Měla jsem to promyšlené dobře. Naštěstí jsem kdysi chodila na sebeobranu a střelbu, tak to budu mít jednodušší. Občas jsem taky nějaké chvaty trénovala v cele, když jsem se nudila.
Plán byl vymyšlený dokonale. ,,Jsem dobrá" pochválila jsem se a schovala se do skříně. To bylo totiž součástí mého velkolepého plánu.

Najednou jsem slyšela, jak se otvírají dveře. Do pokoje vstoupil strážník a psychiatrička. Strážník se postavil zády před mou malou skříň a já věděla že pro tuhle část plánu mám vyhráno. Nenápadně jsem mu rychle vzala z opasku pistol a svazek všech klíčů od této budovy. Pak jsem se pomalu a potichu snažila vylézt ze skříně, ale psychiatrička si toho všimla. Já už jsem naštěstí stála u dveří. Měla jsem namířenou pistol na policistu. Oni se mě snažili uklidnit. Já jsem jen řekla ,,Kdo se ke mě přiblíží, je mrtvý" oni jen stáli a snažili se mě uklidnit. Policista se snažil dostat pomalu blíží ke mě, ale já jsem nabila pistol a on se radši vzdálil. Jednou rukou jsem držela zbraň a druhou jsem odemykala dveře. Pak už jsem jenom vyběhla z místnosti a zamkla za sebou dveře.
Nakonec jsem otevřela u dveří malinké okýnko a dodala ,,Hezký den přeji"

Na chodbě neočekávaně nikdo nebyl. To bylo dobře. Šla jsem nejkratší cestou k východu. Nejhorší bylo, že byly všude kamery. Snažila jsem se jim co nejvíce vyhýbat. Po cestě naproti mě šli nějací strážníci a jeden z nich se mě zeptal ,,Hej! Ty! Co tady děláš?" Já jsem se vyděsila a střelila je do hrudi. Pak jsem pokračovala dál. Konečně jsem našla východ. Nemohla jsem tomu uvěřit. Otevřela jsem dveře, ale stáli u nich dva strážníci. Nestačili se ani otočit a hned byli mrtví. Hrdě jsem do své pistole foukla a usmála se. Pak už jsem si jenom dala zbraň za opasek a schovala pod mikinu, klíče jsem hodila na zem a utíkala. Měla jsem na sobě slušivé černé kraťásky, bílé úzké triko, černou mikinu a jen papuče, které jsem v léčebně dostala. Předem jsem se převlékla, nebudu totiž ve městě za vola, jen v psychiatrickém stejnokroji.

Běžela jsem asi 3 minuty. Pak jsem se najednou zastavila v jednom lesíku a koukala se kolem sebe...tohle jsem totiž dlouho neviděla. Slyšela jsem krásný zpěv ptáčků a připadala jsem si jinak...připadala jsem si volná, ale vůbec jsem nevěděla kde jsem. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Nehnutě jsem stála a poslouchala. Najednou se ozval mužský hlas a zeptal se mě ,,Nepotřebuješ pomoct?"

Už to začíná být zajímavější 😃 v příští kapitole se dozvíte víc i to, kdo je tento záhadný člověk 😂