Duše bojovníka

Rubínové srdce

Jelikož byla zima, tak se dříve stmívalo a my museli hledat další útočiště. Nedaleko jsme našli opuštěnou jeskyni. Teda aspoň dufám, že byla opuštěná. Nemuseli jsme rozdělávat stany, a proto jsme jen zapálily oheň.

Generál s Blakem si sedli do kouta a o něčem se začali bavit. Zbylí dva vojáci hráli kostky. Každou chvíli jeden z nich vítězně křikl, až je generál musel napomenout.S tejně slavili dál.

Já jen seděla u ohně a nepřítomně jsem do něj hleděla. Jeho barvy se každou chvýli měnily.  Chvíly převládala oranžová, podruhé červená, která se mísila se žlutou. Vnímala jsem jen práskání ohně. Po chvíli mě ale někdo přerušil. Sednoul si vedle a pozoroval mě.

Odtrhla jsem oči od ohně a zadívala se do Blakovi tváře. Když jsem se na něj tak koukala, připadal mi docela pohledný, což teď byla ta poslední věc na kterou jsem měla myslet.

,,Dobrý?" zeptal se.

,,Jde to" odsekla jsem.

Vůbec to nebyla pravda, byla jsem úplně mimo. Stále ne mě koukal, ale nic neřekl.

,,Ne, není to dobrý" přiznala jsem. ,,Skoro každý den tu někdo zemře a na konec zemřeme všichni. Už nikdy neuvidím svoji rodinu. Jediné co budu každý den potkávat je vlčice se svojí zabijáckou smečkou. Nemám nic" rozbrečela jsem se.

Blake mě objal a přitiskl si mě k sobě.

,,Možná všichni zemřem, možná už neuvidíš svou rodinu a možná každý den potkáme smečku, ale něco mít budeš" usmál se.

,,A co?" zeptala jsem se a utřela si slzy.

,,Mě"