Duše bojovníka

Na stopě

Po vydatné snídani, jsme se rozhodli jet dál. Bohužel jsme nevěděli kam. Cesta po které jsme předtím šli zapadla sněhem a když jsme se vraceli z ,,lovu" , nedokázali jsme ji najít. Popravdě jsem spoléhali na skvělý čich Atily,  který nám teď byl popravdě k ničemu.

Hodiny jsme bloudili lesem a stále jsme nenalézali cestu, po které jsme přijeli. Snažili jsme se najít i řeku, ale byli jsme moc daleko a kolem nás se rozprostíral, jen stále se zvětšující les. Ztratili jsme se.

Nezbývalo nám, než se potulovat lesem, a doufat , že narazíme na jakoukoliv cestu. Jeli jsme pomalu, nemělo cenu se někam hnát.

,,Počkejte!"  křikl Ryan a seskočil z koně.

S Blakem jsme se vydali za ním.

,,Co se děje?" zetala jsem se.

Nic neříkal a udělal několi kroků vpřed. Zastavil se a ukázal pod sebe. Ve sněhu byly stopy nějakého zvířete,  které vedly hlouběji do lesa. Zavolala jsem na Atilu, která přiběhla s celou smečkou a sedla si vedle mě. Klekla jsem si kní a ukázala na stopy.Vydala se k nim a začala je očichávat.

,,Jsou to stopy lišky. Na to nepotřebuješ vlka, aby ti to zjistil" řekl naštvaně Blake.

,,Já ale nepotřebuju vědět tohle" odpověděla jsem mu zrovna, když Atila zvedla halvu a zavětřila. Vydala ze sebe zvuk podobný štěknutí a společne s ostatními vlky se rozeběhla.

,,Má to" řekla jsem nadšeně a společně s Ryanem jsem naskočila na koně.

,,Na co čekáš, chceš aby nám utekli?" zeptala jsem se Blaka.

Ten nevěřícně nasedl na koně a společně jsme se vydali za smečkou, která byla naštěstí dost hlasitá. Po chvilce jsme ji dojeli a vlci před námi ještě zrychlili. Proběhli jsme kolem nějakého zmrzlého jezírka a kolem miliardy stromů.

Konečně vlci zpomali a zastavili se u malého kopečku, ve kterém byla malá díra, akorát tak pro lišku. Atila si spokojeně lehla vedle nory a potichu vyčkávala. Slezla jsem z koně a šla za ní. Klekla jsem si k vlčici a chvíli s ní vyčkávala.

,,Běž se tam podívat, ale ničemu neubližuj" řekla jsem a podívala se do vlčích očí.

Zahleděla se na mě a pomalu se plížila do tmavé nory. Zaslechla jsem slabé zaknučení. Atila vytáhla hlavu a sedla si do ledového sněhu. Usoudila jsem, že tam neni nic nebezpečného, a tak jsem se do nory nasoukala, pro změnu já.

Byla tam tma a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Našla jsem ,,místnůstku" ve které bylo, díky malé škvíře,  aspoň trochu svěla. Od tamtud se ozývalo to kníkání.

Rozhlédla jsem se a spatřila jsem tři malá liščátka. Byla nádherná! Krčila se v koutku své nory a nemotorně přes sebe lezla. Rozhlédla jsem se jestli někde nespatřím dospělou lišku. Naštěstí ne, ale přesto mě ještě něco zaujalo. Byl to kus starého pergamenu,  který vyčuhoval ze stěny nory.

,,Našla jsi něco?´´ ozvalo se ze shora.

,,Jsou tu tři liščata a kus nějakého pergamenu, ale ten je zahrabaný v hlíně!"  křikla jsem, aby mě nahoře slyšeli.

,,Dosáhneš na něj?" ozvalo se znovu.

,,Je moc daleko!" řekla jsem a přitom jsem se snažila dostat z nory.

Nohy jsem měla venku,  takže mi to nedělalo takový problém. Vytáhla jsem hlavu a podívala se na Blaka s Ryanem, kteří mi seděli u nohou.

,,Možná bych tam dosáhla, ale museli by jste mě držet" řekla jsem.

Ryan se zvedl a šel ke své brašně, kterou měl stále pověšenou na svém koni. Vytáhl z ní malý nůž a podal mi ho.

,,Na, to kdyby to nešlo vyndat´´ řekl a usmál se.

Znovu jsem vlezla do nory, ale tentokrát hlouběji. Oba mě drželi za nohy a já se natáhla co nejblíž k pergamenu. Mladé lišky se stále krčeli v rohu. Natáhla jsem se a opatrně jsem začala odřezávat kusy hlíny tak, abych pergamen nepoškodila.

,,Už jen kousek!" řekla jsem si pro sebe.

,,Atilo!" ozvalo se ze zhora zrovna, když jsem vytáhla celý pergamen.

Křikla jsem a oni mě vytáhli ven. Vypotácela jsem se z nory a uviděla Atilu jak s několika dalšími vlky pronásleduje dospělou lišku.

,,Atilo!" křikla jsem přísněji.

Vlčice se zastavila a dívala se mi do očí.

,,Nechte ji na pokoji"  řekla jsem už klidněji,  ale stále hlasitě.

Atila si naštvaně odfrkla a zavyla. Ostatní vlci přestali s pronásledováním a vystrašená liška zaběhla do své nory. Mávla jsem kusem pergamenu před klukama a ti mi zase věnovali pozornost.

,,Co to je?" zeptal se nadšeně Ryan.

,,Mapa" odvětila jsem a přitom jsem se šibalsky usmála.

Ahojky, tak tady máte po dlouhé době novou kapitolku, takže doufám, že se Vám líbí :) .Tentokrát jsem si to po sobě přečetla, takže by tam snad nemělo být tolik chyb, ale jestli na nějakou narazíte, tak se omlouvám :D .Jsem hrozně ráda, že to furt čtete a doufám, že Vás to ještě neomrzelo. Díky za úžasných 1 037 reads.Jste skvělý! :3

Věnováno všem, kteří to čtou :)