Duše bojovníka

Nebezpečný pád

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat mé úžasné kamarádce Marika333. Jsem ráda, že tě mám :)

PS: Má skvělé píběhy :) určitě koukněte :)

Rozhlížela jsem se kolem a hledala další cestu. Viděla jsem však jen hustý les. Byl celý zasněžený a pod nánosem sněhu vypadal překrásně. To ale stále nevyřešilo mou otázku, kde je cesta.

Rozhlížela jsem se dál, ale jediné na co jsem narazila byl sněhově bílý zajíc. Chvíli pobíhal kolem vysokých stromů, ale jakmile si ho všimli vlci, schoval se do nedaleké nory. Smečka se rozeběhla a snažila se vystrašeného zajíce vyhrabat. Marně.

,,Budeme se držet u okraje skály, tak bychom se neměli ztratit" promluvil z nenadání Ryan a nepřítomně hleděl na kraj propasti. Kývla jsem a vydala jsem se vpřed. Vlci však zůstali pozadu. Otočila jsem se a uviděla je, jak se nanasitně perou o zbytek mrtvého zajíce.

,, Tak přeci jen ho dostali" řekla jsem si pro sebe a dál se tím už nezabývala.

,,Kde je ta cesta?'' zeptala jsem se a šla se podívat na kraj kaňonu. Naklonila jsem se a kousek před námi byla docele schůdná cestička. No cesta. Byla to skála, ale nebyla tak strmá a dalo by se po ní slézt dolu k řece.

,,Myslíš, že to vlci sejdou?'' zeptal se Ryan, který už delší dobu stál vedle mě.

Pokrčila jsem rameny a šla se podívat blíž. Dorazila jsem těsně pod cestu a ze shora si ji důkladně prohlížela.

,,První část vypadá schůdná, ale nevím, jestli přelezou i tu druhou'' přemýšlela jsem nahlas. Pak mě něco napadlo.

,,Kolik máme vlků?'' zeptala jsem se.

,,Pět'' řekl Blake bez jakého koli počítání.

,,Mám nápad'' řekla jsem a vzala jsem si lana, která měl Ryan ovázané kolem pasu. Zamlaskala jsem na jednoho vlka, který ke mně přiběhl a ovázala jsem mu lano kolem břicha a nohou, aby nemohl spadnout a ani se nemohl vyvlíknout. Udělala jsem smyčku a pak si lano i s vlkem ovázala kolem pasu a ramen. Měla jsem ho na sobě pověšeného jako batoh.

To samé jsem udělala i s druhým vlkem a připevnila ho Blakovi na záda.

,,Ostatní to přejdou'' řekla jsem a opatrně jsem začala slejzat ze skály.

,,Počkej!'' zavolal Ryan. ,, Pro jistotu'' řekl a přivázel si Callu na záda.

Tentokrát už jsem opravdu začala lézt ze skály. Lezla jsem dost pomalu a hlavně opatrně. Bála jsem se aby se vlk nezačal cukat a nevyklouz mi z lana. Vlk byl ale naprosto klidný a tak jsem se po chvíli přestala bát.

,,Annabeth, buď opatrná'' řekl ustaraně Blake, kterému vadilo, že jdu první.

,,Neboj'' odpověděla jsem zrovna, když mi podklouzla noha a já se jen tak tak stačila chytit skály. Blake protočil panenky a pokračoval dál. Ryan šel poslední a měl problémy. Calla se bránil, vadilo mu sevření, a celou dobu se cukal. Snažila jsem se na ně nedívat. Čekala jsem, že každou chvíli kolem mě proletí černá vyjící skvrna.

Byli jsme v půli cesty. Teď přišla ta horší část. První polovina, kterou jsme prošli, byla jedním slovem hrozná. Skála se lámala na kusy, když jste na ni stoupli a byla kluzká a zmrzlá. Mnohokrát jsem uklouzla, ale buď jsem se stihla zachytit nebo mě chytil Blake.

Ale to, co bylo před námi bylo pravé peklo. Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, kudy nejlíp pokračovat. Bylo tu několik možností, bohužel jedna horší než druhá.

,,Tak co je?!" křikl nevrle Ryan a snažil se uklidnit černého vlka.

,,Dyť už du!" odvětila jsem a vydala se vpřed. Sehnula jsem se a opatrně jsem začala slézat.

Srdce mi tlouklo jako o život. Bála jsem se, že se neudržím a spadnu. V tomhle úseku byla skála dost strmá a klouzala. Skoro každou chvíli jsem hledala jakýkoliv záhyb nebo skulinku, abych se mohla držet.

Opatrně jsem pokračovala v cestě, když v tom se ulomil kus skály, které jsem se držela, a já zůstala závěšená na jedné ruce. Zrychlil se mi dech a vlk začal kňučet.

,,Ann! Jsi v pořádku?!" křikl Blake.

,,Dobrý" vykoktala jsem a snažila se druhou rukou znovu zachytit. Vlk znovu kníkl a začal se vrtět.

,,Nevrť se!" okřikla jsem ho, ale vlk se cukal ještě víc. Držela jsem se jednou rukou a druhou stále hledala skulinku.

,, Už se dlouho neudržím! " křikla jsem histericky.

,,Annabeth pusť se" řekl klidně Ryan. Calla se už dávno uklidnil.

,,Cože?! Dyť se zabiju!" křičela jsem na něj.

Už jsem se neudržela a pustila jsem se. Máchala jsem kolem sebe rukama a křičela. Rukou jsem se o něco zachytila. Byl to Blake. Vysel kousek nade mnou a držel mě za ruku. Vlk se ještě víc vrtěl, snažil se zachránit.

,,Ann, teď tě pustím. Nemůže se ti nic stát, nejsme tak vysoko" řekl klidně ,,Myslím'' dodal polohlasně.

,,Ale-" snažila jsem se odporovat.

,, Až budeš padat, přetoč se tak, aby si při dopadu nezalehla vlka. Neboj" dodal a mile se usmál.

Pustil mě a já volným pádem letěla dobrých pět metrů. Přetočila jsem se a dopadla na břicho do ledového sněhu.

,,Au" sykla jsem. Měla jsem nejmín naražená žebra. Vlk se vyvlíkl z lana a neklidně kolem mě pobíhal.

,,Annabeth si v pořádku?'' zeptal se vyděšeně Blake.

Zvedla jsem halvu, zakašlala jsem a vyplivla sníh, který se mi při pádu dostal do úst. Vlk mě začal nadšeně olizovat. Něco jsem zamumlala a znovu jsem položila hlavu do sněhu.

Uslyšela jsem silné nárazy. Dvě postavy dopadly na zem.

,,Annabeth'' řekl Blake a jemně mě přetočil na záda.

,,Jau'' vzdychla jsem. Asi jsem toho měla zlomeného víc. Ryan klečel vedle nás a uvolňoval Callu z lan. Pak přešel k Blakovi a osvobodil i posledního, nejklidnějšího vlka.

,,Co tě bolí?'' zeptal se a při tom hledal něco v brašně.

,,Břicho. Myslím, že mám nalomený žebro'' zanaříkala jsem.

,,A ne jen jedno'' dodal.

Ták další kapitolka je na světě! :D Doufám, že jsem Vás nezklamala :D . A vím, že jsem řikala, že věnování na DB nedělám, ale nevím, proč jsem se tak rozhodla :D Takže od teď kdyby někdo chtěl věnovat nějakou kapitolku, klidně i předešlé, tak napište buď do komentu nebo do zpráv :) Každý koment či vote potěší :D Díky :) A omlouvám se za chyby, ale fakt jsem se snažila! :D