Duše bojovníka

Les černého vlka

Ráno jsem se probudila samozřejmě jako poslední, takže už na mě všichni čeklali. Poslíček mi přinesl snídani a než jsem dojedla, vojáci sbalili můj stan. Vstoupili jsme do tajemného lesa.

Nadšený z toho nebyl nikdo. Les byl doslova divný. Sromy byly husté, ale světlo sem naštěstí prosvítalo.

Rostliny byly zvláštní,  jako kapradí, které nebylo přirozeně zelené, ale černé. Všude se rozléhaly podivné zvuky, které jsem se snažila nevnímat. Byla jsem opravdu ráda, že tu nejsem sama. Měla jsem kolem sebe spoustu vojáků, koně a i svou výzbroj.

Docela jsem si na tajemné prostředí zvykla, ale blížila se k nám bouřka, která mi nahnala ještě větší strach, než před tím. A k tomu všemu se začalo ozývat, až podezřele blízko, vytí vlků.

Museli jsme popohnat koně, protože se za námi objevila rozzuřená smečka vlků. V čele běžela, očividně mladá vlčice, která nás se svojí smečkou hnala ke starému dubu.

V předu byl můj poslíček, takže dorazil pod strom jako první. Před jeho koněm se náhle objevily do špičky vyřezané klacky, kterých se kůň lekl a postavil se na zadní, tudíž poslíčka shodil. Spadl do síťe, která, nemám tušení, kde se tam vzala, byla schována pod sněhem. Síť se stáhla a vymrštila se nahoru. Vlci nás přestali sledovat a rozutekli se, jakoby dosáhli svého cíle. Síť se klidně houpala na dubové větvi.

Zastavili jsme, vojáci slezli z koní a postupně šplhali na strom, aby poslíčkovi pomohli. Větev, na které visel nebyla vysoko, takže by si poslíček nijak zvlášť neublížil, kdyby spadl.

Vojáci se k němu dostali a dýkami začali rozřezávat síť.

Nevím jak ostatní, ale slyšela jsem cvakání kovových koleček. Špičaté klacky, které vyplašily koně, se pomalu dostávaly do svislé polohy.

,,Poz- !" vykřikla jsem.

Pozdě. Síť se roztrhla a poslíček padal k zemi.  Místo přistání do ledového sněhu se napodl na špičaté větve. Sníh kolem něj se zbarvil do ruda. Nikdo nebyl schopen slova. Vojáci opatrně slézali dolu.

Seskočila jsem z koně a rozeběhla se k němu. Po tváři se mi kutálela slza, která mu spadla do otevřené dlaně. Přistoupil k nám starý velitel, poklekl a zevřel věrnému poslíčkovi oči.

,,Musíme jet dál" řekl generál a podíval se mi do očí.

Já jen mlčky přikývla a vyrazili jsme hledat místo na přespání. Našli jsme menší mýtinku u jezírka, kde jsme postavili stany a usnuli.

A tak jsme přišli o prvního člena naší výpravy....