Duše bojovníka

Vlčí jámy

Ráno jsem se probudila poněkud brzy. Vylezla jsem ze stanu, ale všichni už byli vzhůru. Zase. Šla jsem k ohništi, které včera udělali vojáci a sedla si k ostatním.  Dostala jsem krajíc chleba a špek. Doslova jsem ho zhltla, protože jsem včera hned usnula. Vstala jsem a šla si zabalit stan.

,,Hotovo"  vykřikla jsem nadšeně.

,,Skvělé, můžeme tedy  vyrazit" odpověděl generál.

Nasedla jsem na svého vraníka a pobídla ho ke klusu. Už jsme ujeli pěkný kus cesty a já stále myslela na včerejšek. Přijel ke mně mladý voják.

,,Ty jsi Anabeth, viď?" zeptal se.

,,Ano jsem. A ty?" zeptala jsem se na oplátku.

,,Já jsem Blake" usmál se.

Byl milý, ale já neměla chuť se s někým vybavovat. Očividně to pochopil a řekl, že si popovídáme někdy jindy, za což jsem mu byla vděčna. Podívala jsem se zpět na cestu. Přes noc napadl další sníh, takže koně měli co dělat. Zase to vlčí vytí. Zpozornila jsem a rukou jsem mávla na ostatní. Zastavili.

,,To nic neni Anabeth, jedeme dál. Nemáme čas každou chvíli zastavovat jen kvůli tomu, že vyje nějakej vlk!" křikl starší voják.

Na tuhle výpravu jel asi nedobrovolně, což vlastně my všichni.

,,No tak Stefferde. Vytí se stále přibižuje a víš přece, jak to dopadlo minule" zastal se mě Blake.

,,Tak si tady klidně zůstaňte sraby, já jedu dál" odsekl.

Ani jsem si nevšimla, že během naší hádky se na cestě objevil vlk.

,,Vlčice´´šeptla jsem.

Ve Stefferdových očích se objevila nenávist a rozjel se se svým koněm proti vlčici. Ta se však nehla, ani když vytáhl meč. Jeho kůň náhle zařehtal a propadl se i se Stefferdem do jámy. Vlčice zavyla hned co dopadli.

Z lesa se vynořila smečka vlků, která se vrhla přímo k jámě. Slyšeli jsme jenom křik. Vojáci přijeli blíž a začali útočit na vlky. Já zůstala v dálce a třílela jsem z luku. Vlci zakňučeli a odběhli. Popohnala jsem koně k jámě.

,,Proboha!" křikla jsem.

Stefferd byl celý od krve.  Podívala jsem se mu do očí, kterými mě doslova probodával. Nadechnul se a chtěl něco říct, ale jeho hlava padla ke straně a jeho oči odešli do věčných lovišť. Nemohla jsem nic dělat.  Jen jsme tam stáli a koukali na něj.

,,To už stačilo, jedeme dál" pronesl Blake.

Podívala jsem se na něj a on pokračoval v řeči.

,,Jak to tak vypadá,  zemřeme tu všichni a nic s tím nenaděláme.Musíme jet dál" řekl a zadíval se mi do očí.

I když jsem s ním nesouhlasila, měl pravdu.

,,Jedeme" řekla jsem naštvaně a pobídla koně k chůzi.

Blake se ke mně hned přidal a spolu jsme jeli v čele. Dorazili jsme na další, ale tentokrát větší mýtinku. Uprostřed mýtiny seděla vlčice. Blake vzal luk a natáhl tětivu. Dala jsem ruku před šíp a zastavila ho. Jen se na mě nechápavě podíval. Něco nás přerušilo.

Z lesa vyběhlo stádo srn a bohužel nebylo samo. Za nimi běžela smečka vlků, kteří se předháněli mezi sebou. Stádo běželo těsně podél lesa, ale vlci je předběhli a nasměrovali je přimo na nás. Koně začali couvat.

Stádo proběhlo kolem stále sedící vlčice, která zase zavyla.

,,Proč furt vyje, nemá k tomu žádný důvod" řekla jsem naštvaně.

,,Asi má" odpověděl generál, který nás se skupinou teprve teď dohnal.

Stádo se k nám stále blížilo. Vlčice vyla. Před našima očima se náhle začali propadávat všechny srny, ale žádný vlk.

,,Co to má sakra být?´´zeptala jsem se.

Blake stále díval před sebe.

,,Vlčí jámy" podotkl.

Podívala jsem se zpět na vlčici, která na mě spokojeně koukala.