𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.2

Octavie zesílila rádio, aby si poslechla ranní zprávy a předzvěsti případných komplikací na cestě. Silnice však byla až na vyjímky v těchto hodinách prázdná, takže cesta probíhala nenadále klidně. S blížící se zimou, bylo venku větší a větší chladno, ale i přes ospalou zimu jenž v autě panovalo, topení zůstávalo vypnuté, jelikož nic z toho dívka zabalená v příjemném kabátě nevnímala. Střídavě pozorovala silnici před sebou a obrazovku navigace, která jí červeně označovala dráhu, jenž měla teprve před sebou. Blonďaté vlasy měla stáhnuté do vysokého culíku, aby jí nezacláněly při jízdě. Všechny zásuvky i sedačky byly upravené a uklizené, skoro jako by si auto před chvílí převzala. Svět za okny automobilu utíkal rychlostí okamžiku a tak prakticky nebyl pro Octavii důvod cítit se nepříjemně.

Přesto dívka svírala volant pro někoho až přehnaně křečovitě, záda a prakticky každý sval napnutý, jako by měl každou chvíli prasknout. Její tep nezrychloval ani nezpomaloval, jako by se mozek bál jakéhokoliv jen minimálního výkyvu. Snažila se co nejvíce soustředit na jízdu. Rozhodně nestála o to, aby jí pohled zastřela vize, zrovna když jede po dálnici. Bylo to sice už nějakou dobu, co se jí podařilo její schopnosti správně uchopit a zcela překvapivé náhledy do minulosti přicházeli jen velmi vyjímečně, ale nebyla dostatečně hloupá na to, aby takovou náhodu podceňovala. Ani si nedokázala představit následky jejího chvilkového zatmění.

Stále měla živě v mysli uloženou vzpomínku na otcovu bouračku. Bylo jí tehdy teprve čtrnáct a ona společně s ním jela z jedné přednášek, jenž její otec pořádal ve Washingtonu. Vždy ji brával sebou, aby poznala nová města a něco nového se přiučila. Pravdou bylo, že si toho z té noci příliš nepamatovala. Jen klidné pospávání na zadním sedadle. A pak ránu, připomínající výstřel, sykot brzd, snažících zabránit nárazu a výbuch motoru při srážce se stromem. Její otec byl na místě mrtvý. Ona sama vyvázla jen se silným otřesem mozku a celoživotním traumatem. Nebo tak to alespoň tvrdili doktoři. Ve skutečnosti to bylo ale mnohem horší. Oni viděli nešťastnou nehodu známého nositele Nobelovi ceny, jí se z života vytrácela ta nejbližší osoba, kterou měla. Oni viděli vrak automobilu, jí se před očima míhala hrůzostrašná scéna, kterou už ze své hlavy nikdy nedostane. I kdyby chtěla.

Právě tehdy se jí poprvé zakalil zrak, jak ráda říkávala. A strach z té noční můry jen narostl. Protože, ačkoliv policie mluvila o opaku, nehoda jejího otce nebyla nehoda. Bylo tedy jen na ní, aby nalezla jejího viníka, jelikož k tomu nikdo jiný nemá prostředky. Nikdo jiný nevidí za práh času, přitom jedině tak lze chytit stín.

Pohlédla na hodiny a následně hned na pravděpodobný čas příjezdu. Měla před sebou ještě hodinu cesty. Dlouhé, osamocené, úpěnlivé cesty. S hlasitým nádechem stiskla volant a po chvíli váhání zase zesílila rádio, aby si ukrátila dlouhou chvíli.