𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.1

Octavie prsty lehce cvrnkla o skleničku a sklo vydalo krásný monotónní zvuk. Ten však zanikl ve změti hlasů procházejících bistrem, které se pomalu ale jistě plnilo kamioňáky a dělníky pracujících na nočních směnách, kteří se s ránem vraceli domů k rodinám. Nikdo jiný by takhle brzy na benzínce nevysedával. Kromě jí. Octavie zatřásla hlavou, aby zahnala neutichajíc pocit ospalosti, způsobený probdělými nocmi a promnula si přitom namodralé oči. Ladně usrkla ze skleničky jahodového milk – shaku a pohledem padla na dokumenty před sebou. Papíry a složky byly na stole poskládané v možná až příliš dokonalém pořádku, na někoho, kdo prakticky neustále přejížděl z místa na místo. Jedině tak se však dokázala soustředit. Rozhlédla se po bistru, snad je tak pro případ, že by jí někdo sledoval a začetla se do našedlých řádků zažloutlého dokumentu na fotografii. Konečkem prstu přitom přejela po znacích, jenž se právě snažila luštit. 

„Trápení, zrezivělý, sedmnáct, rozbřesk," četla tiše a snažila si tak ty slovy zarýt do paměti. Moc dobře totiž znala jejich váhu a moc. A věděla, že pokud se něco zvrtne, jsou tou jedinou pojistkou co má, „pec, devět, dobrosrdečný, příchod domů -"

„Dáte si ještě něco?" zašvitořila jí u ucha servírka. Octavie překvapeně vytřeštila oči. Zvedla k mladé ženě oči a její pohled přistál na jmenovce na její hrudi. Jane Mikelson byla prakticky ještě dívka. Táhlo jí na devatenáct a práce servírky v benzínové bistru byl její jediný zdroj příjmů, který po svém příchodu na vysokou měla. Černé dlouhé vlnité vlasy, snědá pleť, oči jako černý uhel. Ty však pod vrstvou make – up vypadali jako podlité. Octavie do nich pohlédla a obraz se jí zastřel. Zatajil se jí dech a jako by celý svět v ten jediný okamžik zmizel. Tedy skoro celý, jelikož když už její pohled nabral svých obvyklých tvarů byla svědkem jedné z mnoha partnerských hádek mezi Jane a přítelem. Proto si brečela. Pomyslela si jen napůl zúčastněně Octavie. Stejně rychle jak to přišlo, to ale zase zmizelo a před ní už stála jen slabě usmívající se servírka v ušmudlaném pracovním stejnokroji.

„V pořádku, to bude všechno. Zaplatím," blondýnka se sladce usmála a nenápadně dlaněmi zakryla obsah dokumentu. Ne, že by jej tedy servírka dokázala přečíst, ale to poslední o co Octávie stála bylo vyptávání. A něco takového jako ruský dokument vyptávání obvykle způsobuje. Černovláska jen lehce přikývla a drala si cestu k dalšímu ze stolů v okolí. Octavie se za ní letmo ohlédla. S hlasitým nádechem a výdechem si promnula vlasy. Pohledem přejela po stole. Naposledy se napila svého koktejlu a pak posbírala z plochy stolu všechny své rozložené papíry a dokumenty. Na to měla přeci jenom ještě dost času, na rozdíl od toho za kým mířila.

Zabalila si všechny své věci, zaplatila, poděkovala černovlasé servírce a zmizela na záchodě, aby se upravila. Bývala byla by jí i řekla, že se to mezi jí a přítelem spraví, kdyby to nebylo proti jejím pravidlům. Měla své zásady. Nevměšovala se lidem do života. Stačilo, že do nich viděla, což bylo už samo o sobě mnohem víc, než co mohl říci kdokoliv jiný. Někdy to ovládat dokázala. Někdy, ale zase naopak ne. Byla to taková její tajná superschopnost. Tedy, velmi stručně řečeno. Někdy přemýšlela kolik by jí zato dali u bulváru, v novinách, nebo tajných službách. Vidět věci co se staly v minulosti, neomezeno, před jak dlouho.