𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.8

(Kdo již četl začátek, přeskočte prosím na Buckyho pohled. Děkuji)

Krátce poté, co se za policisty konečně zavřeli dveře v místnosti se rozhostilo ticho. Nepříjemné. Nic neříkající ticho. Jako by ani jeden z nich nevěděl jak na celou tu situaci reagovat. Octavie sama se nedokázala rozhodnout, jestli by se měla spíše hněvat, mít strach, nebo otázky. Chvíli tak jen tiše zůstat hledět před sebe, bez jediného pohybu. Dvěma kolečky prstů si přejela po stehně, jako by jí to mělo pomoci uklidnit její mysl a utříbit myšlenky. Tyhle věci se jí občas stávaly. Že se prostě zničeho nic zasekla a nedokázala zaměřit se na jednu jedinou věc. Byl to nepříjemný, tíživý pocit, jako že se dusí. Že se jí kolem krku obepíná kovová ruka a aniž by uvolnila své sevření pomalu jí dusí. Bývala by zalapala i po dechu, kdyby si to dovolila. Nechtěla, tuto svoji slabinu ukazovat před nikým. Před Jamesem, před sestrou, před světem. Jediný kdo o tom věděl byla její matka a psycholog, jenž jí s touto poruchou pomáhal. Nikdo vlastně nikdy nedokázal přesně určit, proč tomu to tak bylo. Doktoři tvrdily, že se jedná o pouhý příznak jednoduchého traumatu, nebo že se tímto silným emočním impulsem probudila nemoc, která tam vlastně vždycky byla. Pak to ale mohl být jen vedlejší účinek jejích schopností. Dokud jí ale pomáhali prášky a cvičení nehodlala se v tom vrtat. Ne, když jí to mohlo stát život.

"Musím pryč," prohlásil James a až nepřirozeně rychle se zvedl. Octavie dokonce zaslechla i lehké křupnutí, jak se nalomené kosti vzpíraly zuby nehty úmyslům mysli. Ji samotnou tím ale válečný veterán probudil z toho prazvláštního transu. Několikrát zamrkala, vyšvihla se do stoje a přistoupila k němu, aby mu pomohla.

"Cože?" nechápavě se zeptala, přehodila si jeho ruku přes své rameno a druhou volnou dlaní mu podepřela zraněný hrudník v místech, kde musela být bolest nejvýraznější. Její několika denní spolubydlící, se však její pomoci skoro až vzpíral. Jako by se bál, že pod jeho až nepřirozenou vahou drobnou dívku povalí. Zmateně naklonila hlavu na stranu, aby mu viděla lépe do obličeje a už automaticky si jej celý prohlédla. I když nečekala žádnou změnu, stále se jí nelíbila skutečnost, že mužova tvář je pro ni jak nepopsaný list, ale neměla čas nad tím nyní přemýšlet, "Co se stalo?"

"Musím pryč," zopakoval místo odpovědi James a opatrně, aby jí neublížil stáhnul ruku z jejích beder. Příliš rychle však udělal pár kroků směrem ke svému batohu a prudce se předklonil, nezvyklí na pomalé pohyby a jeho rty se zkřivily bolestí. Div že mu jedna noha nepodklesla. Octavii to napůl vyděsilo a napůl překvapilo. Hojí se nějak příliš rychle. Pomyslela si. V tomto stavu by ještě neměl být schopný ani vstát. Přesto se k němu znovu sklonila, aby jej ochránila před pádem, který mohl každou chvíli nastat. James se totiž nehojil až zas tak rychle. I kdyby se jeho neobvykle silný organismus stále léčil tímto tempem, pravděpodobně by se kosti zcela zhojily až tak za týden. Plus dalších sedm dní, jako doporučená odpočinková doba. I ta představa přišla Octavii naprosto šílená. Normální člověk se hojil i několik měsíců. Pomalu, ale jistě začala o muži před sebou pochybovat. Nebo spíše o tom, jestli je to jen tak obyčejný válečný veterán. Že by nějaké pokusy na lidech? Takové věci se přeci děli v poslední době skoro běžně. Snaha vytvořit další sérum na výrobu super - soldiera? Pokud ano, tak byl James na ještě mnohem děsivějším útěku, než ona, "Omlouvám se, že jsem vám způsobil potíže. já -"