𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.5

Šla si zaběhat. Prostě se zvedla a šla si zaběhat na čerství vzduch. To přece normální lidé dělají ne?  Když je tíží myšlenky, nebo když se jen zkrátka chtějí cítit dobře. I ona tak činila už od dob kdy chodila na střední. Nebyl to však jen sterý zvyk, který jako jeden z mála přetrval, byl to její únik. Únik ze světa plného unikání. Mohla si tak jednoduše pročistit hlavu, odpočinout si od přemýšlení a zároveň si protáhnout svaly, které z neustálé jízdy ve stísněném prostoru auta skomíraly. Nehledě na místo, kde se nacházela vždy si našla chvilku na to proběhnout se po okolí a i kdyby ne jen z pouhého rozměru, tak kvůli kondici, kterou si Octavie snažila udržovat. A to v její situaci nebylo vůbec jednoduché. Navíc to uklidňovalo. A takových věcí bylo v jejím životě jen velmi málo. Zvykla si těch chvílích nic nedělání vážit. Zároveň tak měla další výmluvu, proč nezůstávat zavřená v bytě s tím cizincem.

Ne, že by se jej Octavie bála, to ani v nejmenším. Vždyť jí přeci  zachránil život. Přesto jí jeho přítomnost vůbec nebyla příjemná. Nedokázala se  vůbec soustředit, když věděla, že s ní v bytě je ještě někdo. Od chvíle, kdy se jí jej podařilo stabilizovat se přistihla hned několikrát, že mu naprosto zbytečně kontroluje klidné dýchání, nebo že na něj jen několik dlouhých minut beze slov hledí, jako by se jednalo o uměleckou malbu. Vždy jen potřásla hlavou a pokusila se dát do práce, ať už to bylo na cokoliv. Ale v dvojmístném bytu nebylo příliš kam utéct. Obzvláště, když se za ním každou chvíli otáčela, jestli již nenabil vědomí. Měla pocit, jako by jí někdo stále hleděl přes rameno. Byl to rušivý detail jejího už tak zažitého pořádku. A ona se svého pořádku nehodlala vzdát. Toho, že si cizince přivedla do života litovala s přibývajícími chvílemi čím dál tím více. Na druhou stranu, ale děkovala bohu, za to, že jí ho tam nenechal zemřít. Nevěděla by, co si počít. Tak se jen s povzdechem sbalila, poprosila Natalii, aby se na něj jednou za čas skočila podívat a pak se prostě vytratila. Nic víc, nic míň. Prosté.

Octaviiny rychlé kroky se nesly potemnělým Downtownem a byly přehlušovány jen ozvěnou večerní zábavy. Přestože ještě nebylo tak pozdě, vlivem blížící se zimy v dálce zapadalo studené podzimní slunce. Rychle oddechovala do ticha, které jí hýčkalo smysli. Někteří by bývali kroutili hlavou nad jejím rozhodnutím jít ven sama, když se bude tak brzo stmívat. Ona se ale strach o své bezpečí neměla. Ne dokud svítí alespoň trochu světlo. Ráda při běhu pozorovala tu hru světel na obloze, nebo jen zkrátka svět kolem ní. Její pozice jí dávala osobní špetku anonymity. Pro ostatní byla pouze dalším běžce z okolí Portlandu. Prakticky nikdo si jí nevšímal a ona tak mohla tiše pozorovat vše, co se jí zlíbilo. Někdy dokonce i víc, než by pouhý smrtelník mohl. Někdy ji až překvapovalo, kolik příběhů se skrývalo za na první pohled prostými, všedními věcmi.

Na malý moment se zastavila, aby dala odpočinout dechu. S pohledem upřeným přes zábradlí Downtownského mostu si protáhla nejdřív obě ruce,  ramena a nakonec i záda. Chladný vzduch jí ovíjel kůži, jako útlý vzdušný oblek. Nutilo to její tělo už podvědomě se zahřívat a tak to byl pocit pouze příjemný. Otřela si čelo orosené studeným potem. Normálně by si teď na chvíli sedla na nejbližší lavičku, nebo na zábradlí a ponořila se do materiálů stažených v telefonu, dnes měla však jiné plátny. S hlasitým nádechem zkontrolovala čas. Nechtěla totiž vyrušovat, i kdyby to bylo jen dnes, kdy na to měla plné právo. Pokud se tomu tedy dalo tak říkat. Už dávno jejich života nebyla součástí a i když si mohla říkat co chtěla, mrzelo ji to pokaždé když na to pomyslela. I přesto, že byli jedním z důvodů, proč dělala to co dělala. Jelikož nehledě na to jak se snažila, některé vazby zkrátka zpřetrhat nedokázala. A tohle byla právě jedna z těch posledních, jenž jí pojili ke starému životu a které se překvapivě ani vzdát nechtěla.