𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.12

Když ve filmech obvykle někdo vejde do kavárny, všichni dosavadní hosté se za ním otočí a celé místo stichne, jako by byl nově příchozí tou nejúžasnější a nejvzácnější osobou na světě. V případě Octavie tomu bylo však právě naopak. Nehledě na to, že zlatý zvoneček upomínající na nové zákazníky hlasitě zazvonil, nikdo si jí nevšímal. Rozhodně ne s nějakým přebytečným zájmem. A to ani tak proto, že by nebyla ničím výjimečná, ale zkrátka proto, že o její nevšednosti nikdo z okolních lidí neměl nejmenší tušení. Ocatvii samotné to však nevadilo. Nikdy neměla ráda přehnanou pozornost - jako malé se jí dostávalo až moc. Byla přeci jenom dcera bohatého vědce a byla tak mezi svým queenskými spolužáky vždycky vidět. Ani po otcově smrti se to nezlepšilo. Naopak, všichni kolem ní najednou nabyly potřebu vyjadřovat jí svoji účast a chápavost, kterou s ní nikdy předtím neměli. Octavie však nestála o žádné sladké řeči, bez pevného základu, které se pravému myšlení dotyčného sotva podobali. Ona toužila po spravedlnosti. Po pravdě. Nic z toho jí její společníci dát nemohli. Proto byla ale přeci tady.

Octavie se rozhlédla kolem sebe. I přesto, že byl podnik z velké části díky chladnému počasí plný podařilo se jí najít jeden zcela prázdný stůl. Tam se poklidně usadila, kabát pověšený na nedalekém dřevěném stojanu. Prsty poklepala po hladkém povrchu stolu a přejela přes něj očima. Natáhla se pro nabídkový lístek a čekajíc až ji někdo přijde obsloužit si jej začala pročítat. Jednou rukou si podepřela hlavu. Její myšlenky se rychle stočili k plánované vycházce k historickému institutu, jehož pracující jí už nějakou dobu nebrali telefon. Ten se nacházel skoro na druhé straně Portlandu, ve čtvrti zvané Brooklyn. S New Yorkským Brooklynem neměla tato část města společné jen jméno, ale také výstavu zaměřenou na válečné Americké hrdiny. A pořadatel výstavy, doktor Cook, byl pravým důvodem, proč do Portlandu prvotně přijela. Přestože se jí zdá se vyhýbal. Právě za ním se Octavie hodlala v nejbližších dnech vydat. Měl jí pomoci s hledáním. Ne, že by mu řekla proč se o tuto část dějin tak zajímá, Octavie nebyla hloupá. I kdyby jí uvěřil, neschválil by to. A tím pádem by nepřiložil ruku k jejímu pomyslnému dílu.

Z přemýšlení jí vytrhl pohyb na okraji jejího zorného pole. Zprvu si myslela, že se jedná o obsluhu a tak vzhlédla a jídelní lístek položila zpátky na stůl. Když tak učinila zjistila, že ten koho měla za číšníka nyní seděl naproti ní s úplně stejným papírem jako ona. Aniž by jí věnoval pohled, či slovo. Musel se k ní posadit sotva před vteřinami a přesto ji nijak nepožádal o povolení. Protože tak se to přeci dělá, ne? Tak je to přeci správné, ne? Nechápavě naklonila hlavu na stranu. Muž před ní měl tmavé až černé upravené vlasy a samolibý náznak úsměvu ve tváři. Rozhlédla se kolem sebe, jestli se jí něco nezdálo, nebo naopak nepromeškala něco, co promeškat neměla. Spojila ruce a položila je se svraštěným obočím na povrch dřevěného stolu.

"Promiňte?" začala opatrně a prozatím i dosti slušně. Nehledě na to jak se jí z té příšerné blízkosti s cizincem stahoval hrudník. Neznámý neváhal a zvedl k ní své modré našedlé oči. Našedlé vlastně natolik, že by si Octavie až myslela, že jsou slepé. Dle všeho tomu tak nebylo. Cizinec byl postarší, typovala by mu tak minimálně na čtyřícítku. Daroval jí okouzlující úsměv.